Peklo: hebr. še’ól, řecky hadés nebo geenna [z aram. géhinnám, z hebr. gé’bené-hinnóm
Josh 15:8], jež Kral. překládají brzy p. [
Deut 32:22;
Job 11:8;
Pro 15:24;
Isa 14:9 a j.], brzy hrob [
Job 14:13 ;
Job 17:13;
Isa 57:9;
Ezek 32:21 aj.], jindy jáma [
Ps 86:13], brzy smrt [
2Sam 22:6], brzy propast [
Job 26:6;
Pro 27:20; sr.
Rev 9:1nn], ale vždy znamená říši mrtvých. Neboť hrob, jáma, propast a pod. souvisí s »oním světem« [hebr. tachtijjá, tachtijjót = podsvětí, záhrobí, Kral. »nížiny«
Isa 44:23; »největší hlubokost«
Ps 63:10; »nejnižší strany země«
Ezek 26:20 a p.], do něhož podle starověkých názorů sestupují zemřelí [
Ps 30:10]. Jsou sice pochováni v hrobě, ale še’ól nelze oddělit od hrobu. Je to jakýsi »prahrob« [Pedersen I., 462], který se viditelně individualisuje v každém jednotlivém hrobě tak jako Moáb se individualisuje v každém jednotlivém Moabanovi. Kde je hrob, tam je še’ól a kde je še’ól, tam je hrob. Kdo zemře, sestoupí do še’ól-u právě tak, jako je za normálních poměrů uložen do hrobu. Dátan a Abiron sestoupili »za živa do pekla« [
Num 16:30nn], když je pohltila země. Še’ól je oblast, do níž sestupují a v níž se setkávají bez rozdílu všichni [
Ps 89:49], kdo vstoupili do hrobu [
Ezek 32:22 ,
Ezek 32:24 ,
Ezek 32:26n ,
Ezek 32:29]. Sestoupit do hrobu [do še’ól-u] za synem [
Gen 37:35] je totéž jako »spáti s otci« [
Gen 47:30]. Še’ól je nejhlubší oblast světa [sr.
Matt 11:23;
Luke 10:15;
Rom 10:7] právě tak jako nebe je oblast nejvyšší [
Isa 7:11 ;
Isa 57:9]. Podle
2Sam 12:23;
Job 7:9 ;
Job 10:21 ;
Job 16:22 se nikdo z této oblasti nevrátí, leda na čas kouzelnickými zaklínacími praktikami, jež byly v Izraeli přísně zakázány [
1Sam 2:6 ;
1Sam 28:7nn;
Deut 18:9 -
Deut 18:11;
Isa 8:19]. Izraelec cítil hrůzu před tímto podsvětím, jež mu připomínalo nenasytnou obludu se širokým hrdlem [
Pro 27:20 ;
Pro 30:16;
Isa 5:14;
Hab 2:5]. Jindy mu připomínalo hrůzyplné paláce s mnohými skrýšemi [
Job 17:16;
Pro 7:27] a branami [
Job 38:17;
Ps 9:14 ;
Ps 107:18;
Isa 38:10; sr.
Matt 16:18;
Rev 1:18].
Tato hrůza před še’ól-em souvisela s představou, že je to oblast zkázy [
Job 17:14; Iz, 38,17], takže byla též nazývána »zahynutím« [
Job 28:22;
Ps 88:12], »zatracením« [
Job 26:6;
Pro 15:11], v němž zemřelí jsou »zemdleni« [
Isa 14:10], tápají a klopýtají [
Isa 59:10]. Jsou nazýváni refá’ím, t. j. malátní [Kral. »mrtví«
Ps 88:11;
Isa 14:9], neboť »není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě« [še’ól-u,
Eccl 9:10], »v zemi zapomenutí« [
Ps 88:13], v oblasti zla, bolesti, úzkosti, sevření a truchlivosti [
Ps 116:3]. Je to propast někde u úpatí hor, ponořených v bahnitém oceánu [
Job 26:5;
Jonah 2:6n; sr.
Ps 40:3 ;
Ps 69:3 ,
Ps 69:16 ;
Ps 71:20 ;
Ps 88:5n;
2Sam 22:5]. Hlubina, jáma, nejnižší strana, pustina – to vše jsou znaky še’ól-u [
Ezek 26:19 -
Ezek 26:21], k nimž přistupuje ještě temnota [
Job 10:21n], mrákota, stín [
Job 38:17;
Ps 88:13], v nichž není světla [
Ps 49:20 ;
Ps 88:7].
To všecko jsou obrazy, jimiž SZ vyjadřuje přesvědčení, že v še’ól-u přestává jakýkoli styk s Bohem. Bůh na mrtvé nevzpomíná [
Ps 88:4 -
Ps 88:6], nečiní před nimi zázraků [
Ps 88:10 -
Ps 88:13]. Bůh je sice Pánem i še’ól-u [
Ps 16:10] a nelze tam před ním uniknout [
Ps 139:7 -
Ps 139:12;
Amos 9:2 -
Amos 9:3], ale je to místo mlčení. Mrtví neoslavují Boha [
Ps 115:16 až 18;
Isa 38:18n] a nevzpomínají na něho [
Ps 6:6]. »Bůh není Bůh mrtvých, ale živých« [
Matt 22:32]. Právě proto se do še’ól-u jako do svého domova vracejí ti, kteří na Boha zapomněli [
Ps 9:18;
Pro 5:5 -
Pro 5:6 ;
Pro 7:27]. Kdo jednou vstoupil do še’ól-u, už se z něho nedostane [
Job 7:9n ;
Job 16:22;
Eccl 12:5;
Isa 26:14].
To nejhorší pro Izraelce bylo, když se octl v še’ól-u už za svého pozemského života, když se k němu přiblížil [
Job 33:22], na př. v nemoci nebo v utrpeních a p. [
Ps 88:2 -
Ps 88:19; Jon 2]. Vytržení z těchto soužení oslavuje Izraelec jako vysvobození ze še’ól-u [
Job 33:28 -
Job 33:30;
Ps 30:2 -
Ps 30:4 ;
Ps 40:3 ;
Ps 69:2 -
Ps 69:4 ,
Ps 69:15 -
Ps 69:16 sr.
Ps 71:20 ;
Ps 116:2 -
Ps 116:4 ,
Ps 116:8n]. Bůh může uchránit před še’ól-em nebo z něho vytrhnout – to bylo přesvědčení žalmistů i proroků [
Hos 13:14]. Proto se v žalmech ozývá tolikrát prosba za vytržení z hrobu. Ale jen dvě sz místa mluví jasně o životě po smrti, který je protikladem stínového života v še’ól-u, nepočítáme-li nejasné místo u
Job 19:25n. Obě místa pocházejí z pozdní doby sz literatury:
Isa 26:19 a
Dan 12:2. Jedni procitnou »k životu věčnému«, druzí »ku pohanění a potupě věčné«. Toto přesvědčení rostlo současně s apokalyptickým a eschatologickým názorem, že Bůh ospravedlní a odmění ty, kteří prošli krutým pronásledováním. Spravedliví, ač mrtvi, neztratí svou odměnu, stejně jako bezbožní neujdou trestu. V době mezi SZ a NZ panoval názor, že i še’ól má dvě oddělení, jedno pro spravedlivé [*Ráj], druhé pro bezbožné, še’ól v užším slova smyslu [»žalář« pro nepovolné duchy
1Pet 3:19 sr.
Rev 20:7]. Mezi oběma je nepřekročitelná propast. Vypravování o boháči a Lazarovi [
Luke 16:19 -
Luke 16:31] zřejmě navazuje na tento rabínský názor. Nesmíme však zapomínat, že toto vypravování nás nechce poučit o podrobnostech posmrtného života, nýbrž o povinnosti, kterou máme v tomto životě.
Ježíš užíval běžných tehdy představ, když chtěl zdůraznit závažnost života na této zemi. Zná jednak, jak bylo uvedeno, představu o še’ól-u [řecky hadés] jako oblasti, kde žijí spravedliví vedle bezbožných v oddělených prostorech [
Luke 16:23 ,
Luke 16:26], na druhé straně však navazuje také na představu, běžnou v dia- sporním židovstvu, podle níž bezbožní sestupují do Hádu, místa odsouzení, spravedliví však ihned po smrti přecházejí do *ráje, »oněch věčných stanů« [
Luke 16:9 ;
Luke 23:43; sr.
2Cor 5:8 »přijít k Pánu«,
Phil 1:23 »býti s Kristem«,
Rev 6:9 »pod oltářem«,
Rev 7:9 »před trůnem«]. Pobyt v Hádu je časově omezen vzkříšením [
Rev 20:13n], kdy »peklo« bude zničeno. NZ je ovšem přesvědčen, že věřící v Krista jsou chráněni před pekelnými branami [
Matt 16:18] a že po smrti odcházejí k Pánu [
Luke 23:43;
Phil 1:23]. Kristus je Pánem i pekla mocí svého vzkříšení [
Acts 2:31;
Rev 1:18]. Tato víra byla vyjádřena představou o Kristově vstoupení do pekel [
1Pet 3:19nn ;
1Pet 4:6].
Místo odsouzení bezbožných po vzkříšení a posledním soudu má v NZ jméno geenna [Kral. peklo
Matt 9:43 *Hinnom]. O tomto p-e se mluví často obrazem »ohně«, »ohnivé pece«, »jezera ohnivého«, připraveného od věčnosti »ďáblu i andělům jeho« [
Matt 25:41; sr. 13,42.50;
Rev 19:20 ;
Rev 20:10 ,
Rev 20:14n], »synům zatracení« [Žilka: »syn gehenny«
Matt 23:15], těm, kteří se provinili proti bratrské lásce [
Matt 5:22; sr.
Jas 3:6]. Těmito obrazy nejsme však nikterak poučováni o přirozené povaze trestu po smrti, jak se domnívala středověká církev, která spíš navazovala na knihu Ethiopského Enocha [22,1-14] než na NZ – NZ nechce ukojit naši přirozenou zvědavost, nýbrž slavnostně varovat, abychom nebrali vážnost Božího soudu na lehkou váhu. Bůh je přísným a spravedlivým soudcem právě proto, že je svatá láska.
