Požehnání: [hebr. beráká] znamenalo v nejstarších dobách v celém Orientě zvláštní životní sílu, která člověku umožňuje úspěch na světě. Izraelec ovšem nerozeznával mezi touto vnitřní mohutností a jejím vnějším důsledkem, Obojí ztotožňoval, takže mu požehnání znamenalo brzy vnitřní sílu, brzy životní štěstí. Podle jakosti požehnání [tedy jakéhosi daru a nadání pocházejících od Boha] se liší lidé mezi sebou: Juda měl schopnost vládnouti, Leví jako nositel obzvlášť silného požehnání byl nadán schopnostmi kněžskými a prostřednickými mezi Bohem a lidem izraelským. Ale i neživé věci mohou být nositeli požehnání: sobota je dnem požehnanějším než ostatní dny [
Exod 20:11; sr.
Gen 2:3; Ez.34,26]. Vše, co projevuje nějak život, je nositelem požehnání:
Isa 65:8.
Zvláště náčelníci kmene a králové mají býti požehnanými lidmi, aby jejich rady byly dobré. Ideálem izraelského krále je »předivný rádce« [
Isa 9:6], na němž odpočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a síly, Duch umění a bázně Hospodinovy [
Isa 11:2].
Typickými postavami v tomto směru jsou David a Saul. David byl požehnaným králem, protože s ním byl Hospodin od samé mladosti. Být požehnán znamená býti s Hospodinem:
Gen 26:3;
1Sam 16:18. Jeho požehnanost se projevila ve vítězství nad Goliášem a hlavně v tom, jak dovedl získávat přátele [
1Sam 18:1 -
1Sam 18:2]. Saul začal stejně jako David: když byl pomazán od Samuela za krále, jakási nová schopnost vstoupila do jeho duše. Ale Hospodin záhy opustil Saule. A tak došlo k boji mezi Saulem a Davidem, kterého Saul musel považovati podle vnějších událostí za uchvatitele požehnání, jež původně patřilo jemu [
1Sam 18:12 ,
1Sam 18:28n]. Je ovšem pokořen Davidovou velkomyslností [
1Sam 24:18 -
1Sam 24:22] a na konec musí přede všemi vyznat »Požehnaný jsi, synu můj Davide !« [
1Sam 26:25].
Stejně jako králové byli nositeli Božího požehnání i patriarchové izraelští. Abraham [
Gen 12:1 -
Gen 12:3 ;
Gen 26:3] přenesl svoje požehnání na Izáka. Pro přísahu Abrahamovi požehnal Hospodin Izákovi [
Gen 26:5 ,
Gen 26:24]. Z Izáka přešlo požehnání na Jákoba. S Jákobem šlo požehnání do Hárán. Zde z něho těžil Lában, který před Jákobovým příchodem byl chudým farmářem, za přítomnosti Jákobovy však bohatství jeho jen rostlo. Proto byl Lában velmi nerad, když Jákob chtěl od něho odejít. Z Jákoba přešlo požehnání na Josefa, kvůli němuž Bůh žehnal Putifarovi [
Gen 39:2n]. I ve vězení získával Josef přátele [
Gen 39:21 -
Gen 39:23], což bylo zřejmým důkazem toho, že je nositelem požehnání.
Izraelci zdědili požehnání po praotcích a sami se měli stát požehnáním celému světu [
Isa 19:24, sr.
Gen 12:3 ;
Gen 18:18 ;
Gen 22:18 ;
Gen 26:4 ;
Gen 28:14]. Národové, kteří touží po požehnání, musejí přijíti k Izraelovi [
Isa 65:16;
Jer 4:2;
Ps 72:17]. Ale i jednotlivci se stávají požehnáním celému svému okolí. Popis požehnaného krále je v Ž 72.
Za vší požehnaností člověka stojí Bůh. On je původcem požehnání [
Gen 26:3 ,
Gen 26:28 ;
Gen 49:25; 1 3,19; 10,7; 16,18; 18,12.14 atd.], on může i lořečenství proměnit v požehnání [
Deut 23:5;
Neh 13:2], ale požehnání samo je mohutností lidské duše. [K biblické představě duše však sr. *Člověk 6.] V lidské duši pracuje Bůh. Dává-li Bůh Jákobovi bohatství, znamená to, že duše Jákobova je schopna vytvořit bohatství.
Míti úspěch znamená v řeči sz míti požehnání. Komu se nevede šťastně, není požehnán [
Jer 22:30]. Ale k tomu, aby měl někdo úspěch, musí být obdařen moudrostí [
1Sam 18:14;
Job 12:13 -
Job 12:15;
Jer 3:15]. Pak ovšem prýští z něho požehnání na všecky strany. Je člověkem požehnaným, na němž závisí prospěch rodiny i kmene, po případě národa. Před svou smrtí může přenésti požehnání na nejstaršího svého syna. Neboť přenášeti požehnání nelze na kohokoliv, nýbrž jen na toho, kdo je schopen přijmouti požehnání. Balám měl dar udíleti požehnání [
Num 22:6], ale ne na každého [
Num 22:12 sr. 23,20]. Stejně přechází požehnání s otce nejčastěji na nejstaršího syna:
Gen 48:15n. Protože jde o přenášení, je třeba, aby při požehnání žehnající a žehnaný byli v nejužším styku: Izák před žehnáním Jakoba požívá Jakobovy krmě, Jakobova vína, líbá Jakoba a pak teprve ho žehná. Odtud zvyk vzkládání rukou na hlavu žehnaného:
Num 27:18 -
Num 27:20. Aron, dávaje lidu požehnání [
Num 6:22 -
Num 6:27], byl k němu obrácen tváří v tvář s pozvednutýma rukama do výše ramenou, jako by vkládal na lid žehnající jméno Hospodinovo. Je-li žehnání přenášením určité síly, pak lze žehnati i předměty, na př. prorockou hůl [
2Kgs 4:29], kámen nebo oběť [
1Sam 9:13]. Truhla úmluvy byla zvláštním nositelem Božího požehnání. Každý dar je kusem požehnání, částí vlastní duše dárcovy:
Josh 14:13 ;
Josh 15:19;
Judg 1:15;
Gen 33:11;
1Sam 25:18 ,
1Sam 25:27 ;
1Sam 30:26;
2Kgs 5:15. Požehnání se přenáší i *pozdravy na rozloučenou [
Gen 47:10;
Josh 22:7;
2Sam 6:18;
1Kgs 8:66], neboť i slovo se může stát nositelem požehnání právě tak jako kletby.
Je-li kdo požehnaným, jeví se to podle výkladů Pedersenových zvláště v jeho schopnosti míti mnoho potomků [
Gen 1:22 ;
Gen 12:2 ;
Gen 13:16 ;
Gen 26:24 ;
Gen 28:14 ;
Gen 35:11 ;
Gen 48:4]. Při tom nebylo hlavním vodítkem to, že početná rodina nebo kmen se snadněji ubrání nepříteli a vykoná více práce, nýbrž spíše to, že člověk s mnoha potomky prospívá v duších svých potomků; jeho duše se rozšiřuje. Čím více potomků, tím větší je duše otcova. Míti rozsáhlou rodinu nebo »dům« je vrcholem požehnání podle názoru staroizraelského [
2Sam 7:11 -
2Sam 7:16 ,
2Sam 7:29;
1Kgs 2:24 ;
1Kgs 11:38 atd.]. Požehnaná žena rodí děti. Proto izraelské ženy všecko vynaložily na to, aby měly co největší schopnost plodivou [
Gen 30:14n *Jablečka;
1Sam 2:20n]. Je zřejmo, že žena mohla být požehnanou jen ve styku s mužem. I sebevětší její požehnání sloužilo vlastně jen rozšíření duše mužovy.
Požehnání se jeví i v bohatství stád a v úrodě [
Gen 26:12 -
Gen 26:14 ;
Gen 27:27n;
Lev 25:21;
Job 29:1 -
Job 29:6, sr. 21,8-13; 42,12]. Nejkrásnější popis toho, co Izrael rozuměl požehnáním, je v
Deut 28:1 -
Deut 28:13;
Gen 49:8 -
Gen 49:12 ,
Gen 49:22 -
Gen 49:26. I pozdější proroci mluví podobně:
Joel 2:14;
Zech 8:12n;
Mal 3:10n. Samo sebou se rozumí, že k požehnání patří i vítězné vedení válek [
Gen 27:29;
Num 24:17n;
Deut 33:11].
Ve SZ význam p. záhy zduchovněl. Souviselo to s tím, že Bůh byl svrchovaným dárcem p. [
Deut 28:12;
Ps 90:17], jež bylo vázáno na poslušnost člověkovu [
Deut 28:1nn; sr. 11,26nn; 30,1nn.15nn;
Lev 26:3nn;
Ps 24:4n] a jeho doufání v Hospodina [
Jer 17:5 ,
Jer 17:7], takže každé žehnání bylo nakonec vyprošováním p. od Hospodina [
Gen 48:15n;
2Sam 7:29;
1Chr 16:2]. Poněvadž pak p. Hospodinovo je možno ztratit, bylo třeba za ně prosit, znovu je přijímat a znovu se o něm ujišťovat. Před svou smrtí žehná Mojžíš lidu, aby jej ujistil Boží přízní [
Deut 33:1nn]. Stejně tak činí Jozue [
Josh 22:6n], velekněz Eli [
1Sam 2:20], David [
2Sam 6:18], Šalomoun [
1Kgs 8:14 ,
1Kgs 8:55n. *Dobrořečiti] a j. Teprve ponenáhlu se stalo žehnání výsadou kněžskou [
Lev 9:22n;
Deut 10:8 ;
Deut 21:5;
1Chr 23:13] a jednou z hlavních součástí kultu [
Num 6:22 -
Num 6:27; v době Ježíšově směl jen kněz, a to pouze v jerusalemském chrámě žehnati těmito slovy, při čemž vyslovil i jméno Jahve, jež se jindy nesmělo vysloviti]. Při tom je příznačné, že nejen Bůh žehná, nýbrž i věřící žehnají Hospodina. Kral. tu hebr. bárak překládají dobrořečiti [
Gen 24:48;
Deut 8:10;
Judg 5:2 ,
Judg 5:9;
Ps 16:7 ;
Ps 34:2]. Původně snad šlo při tom o názor, že zdroj požehnání, který je v Bohu, může být žehnáním rozhojněn, zlořečením umenšován. Ale v kultickém životě Izraelově žehnati Hospodina znamenalo vzdávati mu čest, dobrořečiti mu na výraz vděčnosti za přijaté milosrdenství [
Job 1:21;
Ps 113:2;
Dan 2:20]. Požehnaný Hospodin [
Gen 9:26 ;
Gen 14:20;
1Kgs 8:56;
Ps 28:6 ;
Ps 66:20 ;
Ps 72:18 a j.] = chvályhodný Hospodin, který je zdrojem požehnání [sr.
Rom 1:25 ;
Rom 9:5;
2Cor 1:3;
Eph 1:3;
1Pet 1:3]. Každá modlitba před jídlem a po jídle počínala formulí »Požehnaný Hospodin « [
Deut 8:10] a ovšem i jiné modlitby. V t. zv. Šemóné -‘eśré, hlavní modlitbě židovstva, již se modlil každý Žid třikrát denně, je 18krát opakována tato formule.
NZ značně prohloubil sz pojem p. tím, že jej uvedl v úzké spojení s Mesiášem, v němž se plně uskutečnilo p., dané Abrahamovi [Mesiáš je onen tajemný Melchisedech, jenž dal požehnání už požehnanému Abrahamovi
Heb 7:1 ,
Heb 7:6n], a s vírou, t. j. důvěrou v Boží zaslíbení [
Heb 11:20n sr.
Luke 2:34]. Je příznačné, že na rozdíl od SZ [
Gen 12:2 ;
Gen 26:29;
Deut 28:3nn;
Judg 17:2;
Ruth 2:20] člověk nikdy není nazván požehnaným [řeckým eulogétos = ten, jenž má být veleben. Tohoto výrazu se užívá jen o Bohu
Mark 14:61;
Luke 1:68;
Rom 1:25 ;
Rom 9:5;
2Cor 1:3 ;
2Cor 11:31;
Eph 1:3;
1Pet 1:3 sr.
Rev 5:12 ,
Rev 5:13 ;
Rev 7:12]. Je však o lidech užíváno slovesného tvaru [participia pasivního perfekta eulogémenos]; na př. Maria je nazvána eulogémené = ta, jíž Pán požehnal; [
Luke 1:42 sr.
Deut 28:3n;
Judg 5:24], požehnaná mezi ženami, protože je matkou Mesiášovou. Mesiáš je vítán jako požehnaný [
Matt 21:9;
Mark 11:9n;
Luke 19:38;
John 12:13], protože přichází »ve jménu Páně« a přináší království Boží. Ježíš žehná dítkám [
Mark 10:16] a učedníkům [
Luke 24:50n], a Petr shrnuje poslání Ježíšovo slovy: »Poslal jej (Bůh), aby vám žehnal tím, že se každý z vás odvrátí od svých špatností« [Žilka
Acts 3:26]. Pavel pak je přesvědčen, že přijde do Říma »v plnosti Kristova požehnání« [Žilka
Rom 15:29 podle lépe dosvědčených rukopisů].
Tam, kde jde o sz a židovský zvyk žehnání před jídlem, překládají Kral. dobrořečiti [
Mark 6:41;
Luke 24:30] nebo požehnati [
Matt 14:19;
Mark 8:7] ve smyslu děkovati. Stejně tomu bylo u poslední *Večeře [
Matt 26:26;
Mark 14:22 Kral. »dobrořečil«, Žilka: »požehnal«; sr.
1Cor 10:16, kde Pavel připomíná, že při Večeři Páně »dobrořečíme kalichu dobrořečení«, protože jím se stáváme účastni na krvi Kristově].
Mluví-li
Matt 25:34 o »požehnaných Otce« Ježíšova, jsou tu míněni ti, kterým Otec požehnal, t. j. u nichž v Kristu došlo splnění ono požehnání, jež bylo kdysi dáno Abrahamovi [
Gal 3:8n ,
Gal 3:14;
Heb 6:14;
Eph 1:3]. Jsou to ti, kteří byli povoláni, aby dědičně obdrželi požehnání; pro ně platí už v tomto životě zákon Ježíšův: dobrořečit [žehnat] a nezlořečit [
Luke 6:28;
Rom 12:14;
1Cor 4:12]. Tito požehnaní se kryjí s těmi, jež Ježíš obyčejně nazývá *blahoslavenými.
Ve
Acts 18:21 a
2Cor 2:13 překládají Kral. řecké apotassesthai [= rozloučiti se] výrazem požehnati.