Slunce: »veliké světlo na obloze nebeské«, které podle
Gen 1:14 ,
Gen 1:16 ,
Gen 1:18 stvořil Bůh [
Ps 19:5 ;
Ps 76:16], aby spolu s měsícem »oddělovalo den od noci a bylo na znamení a rozměření časů, dnů a let« [
Ps 136:7n], ústřední těleso planetární soustavy, pramen světla a tepla, jež svou pravidelností zdánlivého oběhu kolem země [za 365 dní, 5 hodin, 48 minut a 47,5 sekund] se stalo měřidlem času už v nejstarších dobách. Sluneční hodiny určovaly denní čas [sr.
2Kgs 20:9 ,
2Kgs 20:11;
Isa 38:8]. V bibli čteme o vycházení a zapadání s. [
Gen 19:23 ;
Gen 28:11;
Exod 17:12;
Deut 24:15;
Eccl 1:5;
Jer 15:9;
Mic 3:6;
Matt 5:45;
Mark 1:32 a j.], o jeho žáru [
Exod 16:21;
Jonah 4:8;
Matt 13:6], o jeho vlivu na uzrání úrody [
Deut 33:14], o jeho vycházení v síle, jež je obrazem těch, kdo milují Boha [
Judg 5:31]. Podle míst, kde vychází a zapadá s., byly odjakživa určovány světové strany [
Num 34:15, sr.
Gen 13:14].
Job 30:28 a
Song 1:6 připomínají vliv s. na zbarvení pokožky; o smrti úpalem slunečním čteme ve
2Kgs 4:18n [sr.
Ps 91:6 ;
Ps 121:6;
Isa 49:10]. Na zatmění s. snad narážejí
Isa 13:10;
Joel 2:10 ,
Joel 2:31;
Amos 8:9;
Luke 21:25;
Acts 2:20 a
Rev 6:12, když líčí den Hospodinův jako den soudu. Na druhé straně připomíná
Eccl 11:7, že je milá věc viděti očima s., a Bůh je nazýván s-em a pavézou [
Ps 84:12] a sláva jeho trůnu je srovnávána s jasem s. [
Ps 89:37]. Šalomoun vyznává o své nevěstě, že je čistá jako s. [
Song 6:9]. Podle
Matt 13:43 se budou spravedliví skvíti v království nebeském jako s.;
Isa 30:26 předpovídá, že v posledních dnech, kdy Bůh bude hojit zlomeniny a rány svého lidu, bude »světlo s. sedmeronásobné jako světlo sedmi dnů«, ale
Rev 21:23 vykládá, že nebeský Jeruzalém nebude potřebovat s. ani měsíce, protože »sláva Boží jej osvěcuje, a svíce jeho jest Beránek« [sr.
Rev 22:5;
Ps 84:12]. U
Mal 4:2 je Mesiáš nazýván »sluncem spravedlnosti«, jehož paprsky přinesou ozdravění. Obrat »skutky, dějící se pod s-em« [
Eccl 1:14] je snad označením toho, co se děje veřejně a je všeobecně známo [ale viz níže!].
Zbožnění s. jako zdroje světla a tepla, na němž závisí všechen život v přírodě, bylo u pohanských národů všeobecné. Tak v Egyptě se jmenovalo sluneční božstvo Ra. Jeho svatyně byla v Heliopolis [= Město slunce], biblicky On [
Gen 41:45]. Také praobyvatelé Palestiny a sousedních zemí uctívali s. pod různými jmény. Tak např. Féničané uctívali slunečního Bála, jenž se nazýval Balhamon [*Bál]. Sv. od Mrtvého moře v Telleilát el-Ghassúl byly nalezeny na stěnách domů obrazy, pocházející ze 4. tisíciletí př. Kr., na nichž je barevně znázorněn hold knížecí rodiny slunečnímu kotouči [viz Bič I., 50n]. Možná, že i zmíněný obrat »pod s-em« je jakýmsi zbytkem personifikace s. [
Eccl 1:9 ;
Eccl 2:17n], jež je svědkem všeho, co se děje [
Eccl 1:14]. Místa, kde bylo pěstováno uctívání s. měla jméno Betsemes [hebr. bét šemeš = dům slunce,
Judg 1:33;
2Chr 28:18;
Jer 43:13].
Job 31:26 v hebr. textuje narážka na pověrečné pozdravování s. líbáním ruky. K poctě s. byly vztyčovány obelisky, úzké jehlany, sluneční sloupy [Kral. »sluneční obrazy«,
Lev 26:30;
2Chr 14:5;
Isa 17:8;
Ezek 6:4] a sluneční vozy [
2Kgs 23:11], jež snad ve slavnostním procesí znázorňovaly sluneční pouť, jak tomu bylo např. v kultu asyrského božstva slunce, Šamaše. Bible stavěla hráz proti tomuto kultu jednak učením, že Bůh je svrchovaným Pánem a Stvořitelem i s. [
Gen 1:14 ,
Gen 1:16 ,
Gen 1:18;
Job 9:7;
Jer 31:35;
Matt 5:45; sr. také
Josh 10:12 -
Josh 10:14;
Hab 3:11 a
Isa 24:23, kde je předpovídáno, že se s. zastydí před slávou Hospodinovou, jež vzejde nad Siónem], jednak přímými zákazy pod pohrůžkou smrti [
Deut 4:19 ;
Deut 17:3nn]. Avšak svůdný vliv okolí byl tak silný, že ještě za judského krále Azy [913-873] bylo nutno po všech judských městech káceti »sluneční obrazy«, a Joziáš [640-609] je chválen za to, že sesadil kněze, kteří pálili kadidlo s-i [
2Kgs 23:5;
2Chr 34:4 ,
2Chr 34:7], obrazy s. zničil spolu s koňmi, které postavili králové judští s-i [
2Kgs 23:11]. Z
Ezek 8:18 se dovídáme, že kult s. byl prováděn u vrat chrámu, obrácených na východ, mezi síní a oltářem Hospodinovým. Ctitelé s. se zřejmě klaněli východu s., obráceni zády ke chrámu. N.
V prorocké a zejména apokalyptické tradici je pohasnutí nebo zatmění s. jedním z předních znamení eschatologického soudu a hněvu Božího, sr.
Isa 13:10 ;
Isa 24:23;
Jer 15:9;
Joel 2:10 ,
Joel 2:31 ;
Joel 3:15; Ám 8,9;
Mic 3:6, kdežto rozhojnění záře sluneční bude projevem vykupitelského věku [
Isa 30:26, sr.
Isa 60:20;
Mal 4:2]. Na to navazuje i NZ: v den soudného navštívení Božího se s. zatmí [
Matt 24:29;
Mark 13:24;
Luke 21:25;
Acts 2:20;
Rev 6:12 ;
Rev 9:2]. Tato eschatologická věštba se podle evangelií, nejzřetelněji podle
Luke 23:45, splnila ve chvíli Ježíšovy smrti na kříži. Naproti tomu se Ježíšova tvář ve chvíli proměnění na hoře zaskvěla jako s., a ve věčném městě Božím nebude s., protože je bude osvěcovat sláva Boží a Beránek [
Matt 17:2;
Rev 21:23].
Ve
Rev 12:1 se mluví o ženě, »oděné s-em, pod jejími nohami byl měsíc a na jejíž hlavě byla koruna dvanácti hvězd«. Křesťanští malíři Dürer, Murillo aj. viděli v tomto obraze popis oslavené matky Ježíšovy. Toto pojetí nejenže neodpovídá biblickému názoru o matce Ježíšově, ale odporuje i v. 17, který naznačuje, že jde o matku těch, »kteří ostříhají Boží přikázání a mají svědectví Ježíše Krista«, tedy o personifikaci církve, lidu Božího [odtud 12 hvězd v koruně =12 kmenů vyvoleného lidu], ideálního Izraele, nebeského Jeruzaléma [sr.
Rev 21:2;
Gal 4:26]. Tento obraz byl vzat patrně ze současné mythologie, jež mluví o nebeské královně, a přizpůsoben křesťanským představám. Podobně ve
Rev 19:17 jde o nějakou původně mýtickou postavu nebeského bojovníka, stojícího v slunci a vykonávajícího Boží soud.