Smlouva: 1. V SZ je s. překladem hebr. berît, slova nejistého původního smyslu [snad od b-r-j = voliti?? jísti??]. Označuje se jím závazné a v jistých pevných formách uskutečněné dojednání. Takovou s-u mohou mezi sebou uzavřít jednotlivci, ať už jako soukromníci [David a Jonatán 1Sam 18:3] nebo jako představitelé větších celků [např. Jákob a Lában spolu se svými bratřími Gen 31:25 - Gen 31:54; s-y Abrahamovy se sousedy Gen 14:13 ; Gen 21:27], ale také celé pospolitosti [Gabaonitští s Izraelem Josh 9:6 aj.], za něž ovšem často jednají jejich vladaři [sr. 1Kgs 5:12 ; 1Kgs 15:19 ; 1Kgs 20:34 aj.]. Zvláště důležité však je, že jednou stranou smluvního poměru může být i Bůh: Hospodin uzavírá s-u s Noemem [Gen 6:18 ; Gen 9:9 - Gen 9:17], s Abrahamem [Gen 15:18 ; Gen 17:2 - Gen 17:11], s Izraelem skrze Mojžíše [Exod 19:5 ; Exod 24:7nn a mn. j.] skrze Jozue [Joz 24], s Davidem a jeho rodem [2Sam 23:5; 2Kgs 11:17]. Formální úkony [obřady], jimiž bylo uzavírání s-y uskutečňováno, nejsou v SZ obšírně popisovány. Zmínky Gen 15:9 - Gen 15:17 a Jer 34:18 [popř. snad i v souvislosti se Judg 19:29; 1Sam 11:17] však ukazují, že základním úkonem bylo podobně jako leckde jinde ve starém Východě roztětí obřadního zvířete [popř. zvířat] na dva díly, mezi nimiž obě smluvní strany procházely, pronášejíce patrně slavnostní smluvní slib. Smysl tohoto obřadu není plně jasný, některé orientální paralely však vedou k domněnce, že rozťatá zvířata měla původně naznačovat, ano přímo účinně působit trest, jenž měl postihnout tu stranu, která by porušila smluvní závazek. Takové vlastně magické pojetí je ovšem vnitřně cizí sz víře ve svrchovanou svobodu Hospodinovu; tím se nejlépe vysvětlí, proč v SZ máme jen několik úlomkovitých stop po onom obřadu. Zbyla však po něm zajímavá památka v hebr. jazyku: uzavřít s-u se říkalo k-r-t berît doslova »roztít s-u«, tj. asi: roztít obřadní zvíře s tím účinkem, že je pravoplatně uzavřena s. Je však také možné, že toto označení vychází z praxe uzavírání krevního bratrství, kdy oba účastníci říznutím do paže získají potřebnou krev k uzavření, smlouvy. Ve SZ jsou uvedeny i jiné způsoby a úkony při uzavírání s-y. Několikrát se mluví o »s-ě soli« [Kral. »s. trvanlivá«, Num 18:19; Lev 2:13; 2Chr 13:5]. Pozadím je snad představa, že s. byla utvrzována společným požitím soli [popř. snad chleba a soli nebo pod.], jímž byla uskutečněna stolní pospolitost, pro starověký východ tak významná. Podobným směrem ukazuje i Ex 24: s. sinajská byla uskutečněna nejen obětí a pokropením lidu krví obětních zvířat, nýbrž i obětní hostinou, při níž byla pravděpodobně předpokládána neviditelná přítomnost Hospodina, který ze svého rozhodnutí vstupoval v této chvíli ve smluvní svazek s Izraelem. Odsud snad lze pochopit i obrat o »s-ě uzavřené při obětech« Ps 50:5. Ze všeho vyplývá, že s., i s. mezi lidmi, nikdy nebyla chápána jen jako čistě světská záležitost, nýbrž byla uzavírána před Boží tváří a byla tak zaručována ochranou Hospodinovou. Odpovídá to celému starozákonnímu [ostatně i obecnému staroorientálnímu] pojetí, podle něhož pod Boží autoritou a sankcí je celý lidský život, zejména ovšem všechny pospolité vztahy, tedy i řád a život právní.

Je však možné i potřebné rozlišovati vlastní »teologickou s-u«, tj. s-u, při níž jednou stranou je Hospodin, od s-y »právní«, tj. takové, kde jde o smluvní vztah mezi lidmi, byť ovšem zaručený autoritou Boží. Je-li účastníkem s-y Bůh, přestává s. být dohodou dvou účastníků, kteří stojí na téže rovině a jednají ve stejné svobodě. Podle SZ má Hospodin jakožto účastník s-y iniciativu vždy pevně a jasně ve své ruce. Přichází k člověku se svým příkazem Gen 12:1, zaslíbením Gen 12:2 - Gen 12:3 ; Gen 15:5, ujištěním Gen 17:5 - Gen 17:8. Je jasné, že Hospodin sám s-u zřizuje [Gen 6:18 aj.], ano daruje [Gen 17:2], že on sám stanoví její obsah. S. je tedy řádem upravujícím poměr člověka k Bohu, řádem, který je Naložen v Božím rozhodnutí a je projevem jeho milosti a svrchovanosti. Tím se však neruší svoboda lidského rozhodování: naopak, Hospodin svými příkazy, sliby a ujištěními člověka zve a vybízí, aby uposlechl, uvěřil, vzal na sebe závazek. Tak tomu zřejmě jest v uvedených příkladech z Gn stejně jako v podání o s-ě sinajské [výzva Exod 19:5, odpověď lidu Exod 24:3 aj.], obzvláště jasné to však je z vypravování o obnovení s-y ve shromáždění sichemském [Joz 24]. Tam Jozue připomíná Izraelovi všechny velké skutky milosrdenství Hospodinova a potom před něho výslovně klade dvě možnosti: buď tomuto milostivému Pánu cele a opravdově sloužit, arci s plným vědomím závaznosti a obtížnosti tohoto rozhodnutí, anebo se navrátit k bohům pohanských otců. Je tu patrno, jak se teologickým pojmem s-y vyjadřuje svrchovanost a milostivá iniciativnost Hospodinova i svoboda a odpovědnost člověka. Pravý vztah k Hospodinu není založen ani v přirozených kmenových svazcích ani v neuvědomělém setrvávání v tradici, nýbrž ve svrchovaném vyvolení Božím, jemuž odpovídá závazná, ale svobodná volba lidská. V tomto pojetí, tak zdůrazňujícím volní a přímo »volební« moment, vyjadřují se základní rysy izraelské skutečnosti i sz víry. Izrael byl od samého počátku »amfiktyonií«, tj. sdružením řady kmenů [jen volně pokrevně příbuzných] kolem kultické pocty Hospodinu, k němuž se tyto kmeny přihlásily [sr. *Izrael, str. 257]. Hospodin pak nikdy nebyl pouhé národní božstvo, nýbrž svrchovaný Pán a soudce lidu, jejž si ze svého svrchovaného milosrdenství sám povolal a utvořil, jejž však také může ve stejné svrchovanosti zavrhnout, shledá-li, že se Izrael stal nehodným služebníkem a nevhodným nástrojem jeho cílů.

Pojem s-y se tak mohl stát jednou z hlavních os sz zvěsti i teologie. Ústředně jde o s-u sinajskou, uzavřenou prostřednictvím Mojžíšovým. Jí byl Izrael v plnosti ustaven jako »lid zvláštní«, náležející Hospodinu jako jeho vlastnictví, obdarovaný jeho milosrdenstvím, zavázaný k jeho poslušnosti [sr. zvl. Ex 19-24]. Do rámce této s-y je zasazen Zákon, v němž Izrael jakožto lid s-y má před očima svůj závazek i řád svého života, do rámce s-y však patří také celý kult se všemi svými oběťmi i obřady, vyjadřujícími a obnovujícími smluvní vztah k Hospodinu, a konečně i všechny instituce [kněžství Num 25:16; soudcovství; později království], jimiž se s. konkrétně uplatňuje. S. sinajská byla podle výsledného sz pojetí připravena s-ou s Noémem i s Abrahamem a potvrzována, popř. obnovována s-ou sichemskou, s-ou s Davidem, s Joziášem... Této základní, stále obnovované, ale v základě stále stejné skutečnosti s-y se sz zvěst vždy znovu dovolává. Hospodin se i při svých přísných soudech rozpomíná na svou milostivou s-u [Exod 3:23; Lev 26:42 , Lev 26:45; Deut 4:31; 2Kgs 13:23; Ž 8?, 29; 105,8; 106,45; Ezek 16:60], zaručuje její platnost [»ostříhá« ji, Deut 7:9; Dan 9:4], varuje před jejím porušováním [Lev 26:15; Deut 17:2 ; Deut 29:21 ; Deut 31:16 , Deut 31:20; 1Kgs 11:11; Isa 24:5; Jer 22:9; Ezek 17:19aj.].

Celý vnitřní život Izraele může být postaven pod hledisko s-y. Je to patrno zejména tehdy, je-li účastníkem s-y král. David vstoupil ve s-u nejen s Hospodinem [2Sam 23:5], nýbrž i se staršími izraelskými, a na základě toho byl v Hebronu pomazán za krále nad Izraelem [2Sam 5:3]. Obojí s., s Hospodinem i s Izraelem, zřejmě spolu úzce souvisí. Ostatně tomu tak bylo už v případě Saulově, třebaže se tu nevyskytuje slovo s., nýbrž mluví se jen o tom, že Samuel při nastolení Saula poznamenal závazky o správě království do knihy, kterou položil před Hospodinem [1Sam 10:25]; věcně je tu míněn smluvní vztah mezi Hospodinem, králem i lidem, jímž je král zavázán pro celé své jednání. Výslovně se o podobné s-ě mezi Hospodinem, králem a lidem mluví ještě při nastolení Joasově 2Kgs 11:17. Myšlenka s-y se takto stává ochranou lidu proti libovůli králů; do této souvislosti věcně patří i zákon pro krále Deut 17:14 - Deut 17:20, i když se tu slovo s. nevyskytuje.

Pojem s-y je pro SZ tak významný, že jím mohou být vyjadřovány a osvětlovány i vztahy na pohled se vymykající myšlence smluvního dorozumění. Zejména řád, jejž my nazýváme přírodním, bývá takto vyjadřován. Zaslíbení Hospodinovo po potopě, že nadále nebude zlořečiti zemi a bude »udržovati pravidelné střídání setí a žně, léta a zimy, dne a noci [Gen 8:21 - Gen 8:22], je v další kapitole vyjádřeno pojmem s-y, ve kterou Bůh vešel s každou duší živou [Gen 9:8 - Gen 9:17]. Jindy prorok mluví o řádu nebe a země jako o s-ě Hospodinově se dnem a nocí [Jer 33:20 , Jer 33:25]; podobně je Hos 2:18 řeč o s-ě s živočichy. Všude tuje základní společná myšlenka, že řád stvoření je založen ve svrchované vůli Boží a že je výrazem a průmětem téže milosti, která je jádrem s-y s Izraelem.

S. se tak stává ústředním teologickým pojmem, jímž se vyjadřuje vnitřní zákonitost Božího milostivého jednání ve stvoření, smíření, vykoupení. Jinak řečeno, s. znamená Boží řád, jím samým uložený a nabídnutý, zahrnující nejosobnější vztah Boží k člověku i nejobsáhlejší rámec všeho bytí, založený na Boží svrchovanosti a zároveň zakládající lidské odpovědné, tj. zároveň závazné i svobodné lidské rozhodování.

Nelze však tvrdit, že se z pojmu s-y dá odvodit nebo aspoň kolem něho přehledně seskupit zvěst a teologické myšlení všech vrstev a typů SZ. Zejména ve spisech starších píšících prorokuje tento pojem poměrně řídký, ano vypadá to takřka tak, jako by se mu vyhýbali. Důvodem toho asi je, že v tomto pojmu byla také jistá vnitřní nebezpečí. S. mohla být chápána příliš pozemsky právním způsobem jako závazek rovnoměrně poutající obě strany, čili jako základ a odůvodnění nároků, které by Izraelští vznášeli na Hospodina. Výrok Deut 26:17 - Deut 26:18 formuluje vztah Hospodina a Izraele podobným oboustranně vyrovnaným způsobem, aniž ovšem užívá slova s. Také některé výroky žalmů by bylo možno chápat tak, jako by jimi člověk chtěl od Boha jako své právo vymáhat, aby Bůh plnil svou stránku s-y [sr. Ps 74:20]. Ústřední zvěstí velkých proroků však jest, že není žádných podobných lidských nároků, neboť Boží vyvolení Izraele je projevem jeho nepodmíněného milostivého rozhodnutí, které vyvolenému lidu nedává žádné výsady, nýbrž jej jen staví do prvé řady těch, kteří jsou vystaveni Božímu soudu [sr. Amos 3:2]. Jiným nedostatkem nebo úskalím pojmu s-y bylo, že snadno mohl svádět k zákonické představě, že lidské závazky je možno plně vyjádřit souborem pevně formulovaných ustanovení, čili že celý obsah a smysl s-y lze vepsat do desek zákona. Patrně z ostražitosti proti těmto nebezpečím jsou velcí proroci tak zdrželiví při používání výrazu s.

Byl to však pojem nejen příliš vžitý, nýbrž vyjadřoval příliš dobře některé základní stránky celého sz pojetí vztahu Hospodinova k jeho lidu, aby jej proroci mohli prostě zavrhnout a opustit. Používá se ho, a to dokonce na některých vrcholných místech prorockých spisů, ale novým způsobem, vyjadřujícím jak navázání na základní skutečnost Izraele jako lidu s-y, tak kritický protest proti běžnému pojímání této skutečnosti. Prvním z těchto míst je zvěst nové s-y Jer 31:31 - Jer 31:34. Zajisté, v jistém smyslu byla už s. sinajská nová vůči abrahamovské, a s. davidovská vůči sinajské. Tuto mnohočetnost smluv lze ostatně považovat za projev jisté nedokončenosti a vnitřní neuspokojivosti s-y ve SZ. V Jr 31 jde však o novost v jiném, kvalitativním smyslu: nová s. už nebude založena na vnějším zákoníku, nýbrž na vnitřním pochopení a souhlasu, ne na hrozbě trestem, nýbrž na milosti a odpuštění. V podobném smyslu mluví Ezek 36:25 - Ezek 36:27 o novém masitém srdci místo srdce kamenného a o novém životě z Ducha ve vnitřnostech lidských, což je vše zarámováno do zaslíbení věčné s-y pokoje [Ezek 34:25 ; Ezek 37:26]. Tyto prorocké výroky mají tedy na mysli zcela nový řád mezi Bohem a člověkem, založený novým činem spasitelného jednání Božího.

Druhým význačným prorockým místem, které sem patří, jsou některé výroky tzv. druhého *Izaiáše o budoucím zaslíbeném *Služebníku Hospodinově. O této podivuhodné postavě zřejmě vykupitelského poslání se tu mimo jiné praví, že svou tichou a trpělivou a nakonec zástupně trpící spravedlností bude »v s-u lidu« [Isa 42:6 ; Isa 49:8], tj. že svým dílem, konaným z milostivé vůle Hospodinovy, uskuteční nový pravý spasitelný řád Božího vztahu k Izraeli i ke všem národům. S. tu už není soustředěna do podmínek Zákona, nýbrž do díla, ano do postavy pravého Služebníka Hospodinova.

Těmito výroky prorockými je sz myšlenka s-y zároveň dovršena i převýšena, potvrzena i uvedena na vyšší úroveň. Není náhodou, že se to děje v podobě zaslíbení budoucnosti blíže neurčené [sr. »aj., dnové jdou...« Jer 31:31]. Pojem s-y tu nabývá povahy eschatologické.

2. V řeckém překladu SZ [LXX] je berít zpravidla překládáno slovem diathéké. Tento řecký výraz neznamená vlastně úmluvu, dojednání – to by znělo spíše synthéké – nýbrž původně »poslední vůli« [testamentární pořízení, »kšaft«]. Řečtí překladatelé SZ k tomuto výrazu sáhli asi proto, že se jím dá vyjádřit nebo aspoň naznačit nezaměnitelná jednosměrnost, iniciativnost a svrchovanost Božího rozhodnutí, jímž je tvořen berít ve smyslu teologické s-y«. Volba tohoto řeckého výrazu ovšem sebou nesla také jistou víceznačnost a tedy i možnost nedorozumění nebo také slovních hříček.

Víceznačnost a proměnlivost pojmu diathéké se projevuje i v překladu tohoto slova v NZ Kralické bible. Obvyklým překladem je i tam s., dvakrát také úmluva [Acts 3:25; Eph 2:12], vedle toho však kšaft [Heb 9:16 , Heb 9:17] a několikrát také zákon [2Cor 3:6 , 2Cor 3:14; Gal 4:24; Heb 9:4b; 9,20; 12,24]. V Šestidílce [NZ z r. 1593] čteme »zákon« i Mark 14:24. Je to patrně velmi starobylý český překlad, který až podnes utkvěl tam, kde diathéké [lat. testamentům] označuje starý a nový, izraelský a křesťanský soubor kanonických knih [Starý a Nový Zákon]. Je to překlad nepřesný, ano matoucí, protože svádí k představě, že jádrem slova Božího je strohý požadavek zákona, ale vžil se do té míry, že je nesnadno jej nahradit. Slováci se však přesto o to se zdarem pokusili, mluvíce od nějaké doby důsledně o obou částech bible jako o Staré a Nové s-ě, o starosmluvní a novosmluvní zvěsti apod.

3. V NZ se slova diathéké – smlouva užívá předně v několika oddílech, kde se jím označuje sz zjevení Boží nebo některé jeho stránky. Tak v modlitbě Zachariášově čteme starozákonně znějící prosbu, aby se Bůh rozpomenul na s-u svou svatou [Luke 1:72], apoštol Rom 9:4 uvádí, že k darům a výsadám lidu izraelského patří s-y [v množném čísle!], v podobném smyslu se slovo s. objevuje i Acts 3:25 ; Acts 7:8; Eph 2:12. V Heb 9:4 a Rev 11:19 čteme o truhle [popř. deskách] s-y, která bude i v chrámu nebeském, tak jako byla v chrámu jeruzalémském. Jinak se pojem s-y v NZ nevyskytuje příliš často, zato však na některých místech velkého zásadního významu.

Přední z nich jsou oddíly o poslední Večeři. Krev s-y [Mark 14:24; Matt 26:28] zřetelně odkazuje na Exod 24:8; Zech 9:11, nová s. v mé krvi [Luke 22:20; 1Cor 11:25] nadto ještě na Jer 31:31. Motiv s-y se objevuje ještě Luke 22:29, kde ve větě »jáť vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království« je »způsobiti« překladem slovesa diatithesthai, užívaného o uzavírání s-y. Ukazuje se tím, že království Boží způsobené Ježíšovou smrtí je obsahem a naplněním zaslíbení nové s-y. Smysl všech těchto oddílů je tedy jasný: ve smrti Ježíšově, na kterou ukazuje a s kterou spojuje společný hod chleba a kalicha, uskutečňuje se nová s., nový řád mezi Bohem a člověkem, který vstupuje na místo s-y sinajské a který je naplněním prorockého zaslíbení o nové eschatologické a proto konečné s-ě, jejímž jádrem už není požadavek zákona, nýbrž odpuštění hříchů. Pojem s-y spojuje eschatologickou zvěst nového věku, jenž nastává v království Božím, s ústředními skutečnostmi sz zjevení a zároveň vyjadřuje, že tento nový věk se prolamuje v Ježíši Kristu, a to předně v jeho obětní a zástupné smrti.

V podobném smyslu užívá pojmu s-y i apoštol Pavel. V rámci svého eschatologicky usměrněného pojetí rozeznává dvě s-y: jednu sinajskou, zosobněnou otrokyní Agar a zavazující k službě Zákonu, druhou zosobněnou svobodnou manželkou Abrahamovou Sárou , a vyznačenou svobodou Ducha a víry, kterou nám dobyl Ježíš Kristus [Gal 4:24 v souvislosti oddílu 4,22 - 5,1]. V Ježíši Kristu nastal přelom věků, v něm se nám otevřel přístup k Bohu na základě zahlazení hříchů [Rom 11:29 volným citátem z Isa 27:9 a Jer 31:33]. Proto je možno apoštolské zvěstovatele evangelia nazvati služebníky nové s-y, jejímž znakem už není zabíjející litera kamenných desek Zákona, nýbrž oživující Duch Boží milostivé přítomnosti, o čemž apoštol mluví slovy zřetelně připomínajícími Jer 31:31 a Ezek 11:19 ; Ezek 36:26. Proti této nové s-ě stojí dřívější, Izraeli dané zjevení Boží jako s. stará [2Cor 3:14]. Mluví se zde o čtení staré s-y, což ukazuje, že tento pojem zde označuje soubor kanonických knih, jak je v Kralické bibli naznačeno i volbou slova zákon.

V oddíle Gal 3:15 - Gal 3:18 chce Pavel ukázat, že původní s. daná Abrahamovi byla založena na milosti a na víře, nikoli na zákonném požadavku a na skutcích, a že tento původní Boží řád nebyl zrušen ani Mojžíšovým zákonem. Dokládá to tak, že používá dvojznačnosti pojmu diathéké [viz oddíl 2]: jako nikdo druhý nemůže zrušiti pravoplatné poslední pořízení [diathéké], tak ani zákon Mojžíšův, daný teprve po 430 letech, nemohl zrušiti pravoplatnost s-y [diathéké] potvrzené Abrahamovi.

Podobným způsobem je dvojznačnosti slova použito i Heb 9:16 - Heb 9:17. Poslední pořízení [diathéké] nabude účinnosti teprve smrtí testátora: to je obrazem toho, že smrt Ježíše Krista byla nezbytná k platnému zasvěcení nové s-y [diathéké]. Tento výklad je uprostřed delšího oddílu [Heb 8:8 - Heb 10:29], v němž se pojem s-y vyskytuje celkem 12x. Vychází se tu z obšírné citace prorockého zaslíbení nové s-y [Jer 31:31 - Jer 31:34 = Heb 8:8 - Heb 8:12] a ukazuje se dále, že naplněním tohoto zaslíbení je Ježíš Kristus, prostředník nové s-y [9,15, sr. 7,22, kde však je jiné řecké označení prostředníka, engyos místo mesités]. Jest jím svou krví, jak se vykládá v celém oddíle 9,12-19 a dokládá 9,20 zřetelným citátem z Exod 24:8, který se objevuje ještě 10,29 a 13,20. Ukazuje se tím vnitřní souvislost motivu nové s-y s Večeří Páně. Celý motiv s-y je tedy v Žd osvětlen s hlediska základního tématu epištoly: sz obětní [chrámový] kult se svými stále znovu opakovanými zvířecími obětmi je naplněn a tím i ukončen obětí Ježíše Krista, která je ve své jedinosti a neopakovatelnosti středem nové s-y.

Pojmu s-y je tedy ve třech důležitých vrstvách NZ [v synopticích, u Pavla, v epištole Žd] použito na vyjádření toho, že v Ježíši Kristu, ústředně v jeho smrti, Bůh novým, konečným, na věky platným způsobem jedná s člověkem a nastoluje tak nový řád milosti a života. Ve spisech janovských a v obecných epištolách se však tento pojem nevyskytuje, takže podobně jako v SZ nelze tvrdit, že by se jím a jen jím beze zbytku dala vyjádřit zvěst celého NZ o novém věku v Ježíši Kristu.