Stvoření: *Stvořiti. I. Starý Zákon. Chceme-li rozumět sz zprávě o s., je především nutno znát starověký světový názor [obraz světa], který Izrael sdílel se svou dobou nebo jehož terminologie užíval, ale navíc je nezbytno vidět i svéráz izraelského pojetí a podání vůči staroorientálním mythům, o nichž jsme dnes již zpraveni velmi dobře. Stará církev stála plně na stanovisku geocentrickém a ještě ani reformace ve svém klasickém údobí nedovedla překonati tento názor světový, který dokonce hájila právě biblickými argumenty [na př. Luther proti Koperníkovi]. Teprve novodobá theologie se pokouší nově zjistit náboženský záměr biblického podání. Že se tento záměr ukrývá za formou dnes překonanou, neudiví. Bibličtí pisatelé nemohli psát a mluvit jinak než způsobem své doby. Záleží na obsahu, ne na obalu.

A. Světový názor Izraelův. Vesmír byl chápán trojdílně [*Nebe, nebesa, kde viz obrázek babylonské představy světa]. Nejspodnější část tvořil oceán, na němž jako překlopený talíř plave země, a nad ní se klene obloha. Setkáme se však ve sz textu nezřídka s odchylkami a nedůslednostmi jako dokladem toho, že těchto obrazů bylo používáno jen jako ilustrace k vyjádření určité zvěsti náboženské, nikoli však k vykreslení uceleného světového názoru. Tak hned na prvních stránkách Písma máme zpracovány vlastně dvě zprávy o s.:

a) Gen 1:1 - Gen 2:4a [připisovanou literárnímu prameni P = Priesterkodex, t. j. Kněžský kodex],

b) Gen 2:4bnn [t. zv. J = Jahvista, *Pentateuch]. Podle první zprávy, která je najisto mladší, byla země ve svém prastavu tóhû vábóhû, což Kral. překládají »nesličná a pustá« [Gen 1:2]. Je tím vyjádřen chaotický stav »propasti« [tehôm], jež je obdobou akkadské chaotické obludy Tiámat, vládkyně věku, který předcházel tento nynější. Podle šumerskoakkadské kosmogonie rodí se z onoho předvěkého chaosu nejprve velicí bohové, z nichž nejchytřejší a nejodvážnější Marduk [jindy se jmenuje Ea a pod.] za pomoci ostatních podstoupí s Tiámatou vítězný zápas a z rozpolcené mrtvoly vytvoří nebe a zemi. Podle biblického podání »Duch Boží vznášel se nad vodami« [Gen 1:2] - jakoby polemikou proti oněm mythům, podle nichž se bohové teprve rodí. A ani zápasu s oněmi »vodami« či »propastí« nebylo třeba. Svět je stvořen slovem, pouhým slovem, svrchovaného, nad svět povzneseného Boha. Jistota, s níž tu je vyslovováno jméno Bůh, vysoko pozvedá biblickou zprávu nad všechny orientální kosmogonie a také ji od nich podstatně odlišuje, třebas užívala namnoze týchž obrazů a nikterak nepodávala jiný obraz světa. - Druhá [starší] zpráva se oněm šumersko-akkadským mythům podobá ještě více, ale ani tu není přípustno mluvit o pouhé závislosti, jako spíše o záměrnosti, s níž biblické podání používá daného materiálu a přetváří jej. Zatím co Babyloňané mluvili o zrození bohů, v Písmu se zdůrazňuje stvoření člověka [Gen 2:7]. Lhostejno, že jako ochránce ráje se posunuje do sféry nadzemské a tím i nadlidské. Nad ním jako jeho stvořitel stojí sám živý, věčný Bůh a jen tehdy porozumíme zvěsti Písma správně, nebudeme-li ji tříštit na samostatné, dokonce i protichůdné, »literární prameny«, nýbrž chápat ji jako theologický celek, kde mladší vrstvy doplňují a vysvětlují, ale při tom se staršími stojí na jedné linii, nikoli v rozporu. Možno mluvit o mosaice složené z různobarevných kaménků, jež nutno řádně složit, chceme-li dostat správný obraz. - K podrobnostem sr. Bič I., 219nn; II., 226nn.

B. Svéráz izraelského pojetí. Starý Izraelec vycházel z konkrétního faktu vyvolení svého lidu. Jsoucnost Boží nebyla pro něho předmětem pochybností. Proto ani starost, jak vznikl svět, neměla v jeho myšlení podstatnou úlohu a dospěl k ní vlastně až druhotně z faktu vyvolení. Totéž platí i o stvoření člověka, takže starozákonně viděno můžeme otázku s. shrnout do těchto tří bodů:

1. Stvoření lidu Božího [Exodus]. Základní skutek Boží, který si lid ustavičně připomínal, bylo vyvedení z Egypta. To byl nejvlastnější stvořitelský čin Hospodinův a jako takový jest také popisován. Sz údaje nelze zkoumati podle obvyklých method historické vědy. Překvapuje jistě, že v Egyptě nebyly doposud o této události nalezeny žádné záznamy; pro Egypťany se neodehrálo nic neobyčejného. Zachránění však u víře prožili něco tak jedinečného, že se to rovnalo novému s., kdy Bůh svůj lid převádí ze smrti v život. Ještě pozdní prorok označuje Egypt za draka [Isa 51:9] a staví jej tak na roven Tiámatě akkadských mythů. Pak i přechod Rudým mořem přestane být záhadou: jde o obraz! Chaotická Nepřítelkyně je Bohem-Stvořitelem rozpolcená a půlkami jejího těla vchází lid do nového života. Podání sz vědomě užívá mythologických představ své doby, aby tím mocněji dalo zazníti zvěsti o tom jediném Bohu-Stvořiteli, který nemusí teprve podstupovati těžký zápas, nýbrž je svrchovaným Pánem, že nakonec i Nepřítelkyně [Egypt, Moře] v posledu jen slouží jeho oslavě. - Z rovnice exodus = stvoření vyplývá, že nešlo o samoúčelný zásah Boží. Proč k němu došlo? Stvořitelský zápas Hospodinův s Egyptem je v posledu motivován záměrem spasitelským. Bůh si vyvolil a vydobyl to »neurozené u světa a za nic položené« [sr. 1Cor 1:28], aby skrze ně spasil celý svět. To přirozeně předpokládá, že nestačilo přemoci Egypt. Bylo nutno pro lid vytvořit nové podmínky životní. Jako přemožení Tiámaty Mardukem je jen předehrou ke stvoření světa, tak i porážka Egypta je jen předpokladem uzavření smlouvy Boží s lidem na Sinaji a uvedení lidu do země zaslíbené, která svým stereotypním označením »země oplývající mlékem a *strdí« [Exod 3:8 a častěji] ukazuje na obnovený ráj.

2. Stvoření světa. [Na počátku]. Při realistickém způsobu myšlení starých Izraelců jest pochopitelné, že vycházeli z toho, co pro jejich život bylo nejpodstatnější, t. j. ze svého vyvolení. O něm měli otcové svědčit synům [Exod 12:25nn], neboť stvořitelský zásah proti Egyptu přesahoval meze historické události a stal se zdrojem jistoty ve stálou blízkost a pomoc Boží. A více: vedl k víře, že jen tento Bůh jest opravdu První i Poslední [sr. Isa 41:4 a j.]. Jen On je tedy i Stvořitelem »na počátku«. Příznačné je při tom, že SZ činí Hospodina původcem absolutního počátku. Pohanští stvořitelští bohové stáli nejvýše na počátku tohoto věku, jejž však předcházel jiný, kdy oni sami ještě nežili. Hospodin je podstatně jiný. Nic neví Písmo o nějakém zašlém věku, který by stál pod vládou jiných božských mocností. Hospodin je počátkem všeho a o počátku se dá hovořit teprve, když on svým mocným stvořitelským slovem položil základy vesmíru. Hospodin stvořil nebe i zemi, t. j. vesmír celý, to je naše vyznání. - Příznačná je i podrobnost biblické zvěsti, že Hospodin stvořil i moře [Exod 20:11]. Staví tím hráz proti jakémukoli dualismu, který by vedle Boha chtěl uznávati existenci ještě jiné božské bytosti. Až v novém stvoření nebude už moře [Rev 21:1], protože bude zahlazen hřích a zničeno zlo, jež jako něco odporného Boží vůli je charakterisováno rysy Tiámatinými, t. j. uváděno v souvislost s jejím živlem - mořem. Tážeme-li se pak, jak nebo z čeho stvořil Bůh všechno, uslyšíme: Slovem! Dál SZ nejde. NZ zdánlivě mluví o stvoření z ničeho [Heb 11:3], ale Kral. tu nevystihují přesně znění originálu, jejž Žilka překládá lépe: »Vírou chápeme, že slovem Božím byly ustaveny světy, takže to, co se vidí, nepovstalo z toho, co se jeví«. Biblický zájem se soustřeďuje na otázku, proč vznikl svět, a tu platí jako u Exodu: ze spasitelného zájmu Božího o člověka.

3. Stvoření člověka [Adam]. Je-li spasení vlastním smyslem s., pak jeho podstatnou složku tvoří právě s. člověka. Opravdu vidíme, že zemi se přisuzuje význam jen ve spojení s člověkem. »Naplňte zemi a podmaňte ji« [Gen 1:28], zní příkaz člověku, jehož odlišnost ode všeho ostatního s. je dána už rozhodnutím Stvořitelovým: »Učiňme člověka k obrazu našemu« [v. 28], jež mocně kontrastuje s neosobními příkazy: »Buď světlo... Zploď země. Vydejte vody!« [Gn 1]. Člověk je stvořen k obecenství s Bohem jako předmět jeho zvláštní lásky a péče. Jen jemu se dostává zaslíbení života věčného, ač se na druhé straně nesčetněkrát zdůrazňuje, že nebesa i země pominou [Isa 51:6 a j.]. - Člověk sám o sobě podle Písma však není ničím a Písmo sv. mu to staví důrazně před oči, mluví-li o jeho s. z prachu země [Gen 2:7]. Tato podrobnost je velmi závažná, neboť slovo prach, hebr. ‘áfár, ukazuje až k říši mrtvých [sr. Isa 28:19] a tím k tomu konci, který je určen celému světu. Po tělesné stránce se tedy ničím podstatným neliší od ostatního tvorstva. Život, t. j. věčný život, jest jen u toho a z toho, jehož jméno znamená »Jsem, kterýž jsem« [Exod 3:14]. Tento život pak je zaslíben tomu, kterého Bůh stvořil z prachu země a který se jmenuje Adam, t. j. Zemák, ze země učiněný. V tomto jménu, jehož vlastní smysl pochopitelně nehebraistovi uniká, stýká se první zpráva stvořitelská [Gn 1] s druhou [Gn 2]. A navíc připomíná, že člověk nebyl stvořen jako jedinec, nýbrž jako nový druh. Výraz ’ádám totiž v hebrejštině označuje kolektivum, řekli bychom: člověčenstvo. Jen si všimněme střídání čísla jednotného s množným [»Učiňme člověka... a ať panují... k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je...« v. 26n] a zvláště zprávy z Gen 5:2: »Muže a ženu stvořil je a požehnal jim, a nazval jméno jejich Adam...«. Správnější by bylo zde přeložit: »Nazval jméno jejich Člověk«. [*Člověk, 1.] Ovšem, co jest člověčenstvo bez vůdce? Těžko by splnilo daný úkol podmanit si zemi. Proto SZ typisuje toto člověčenstvo v jakéhosi ideálního představitele, Adama, pojatého osobnostně jako krále [Gn 1; Ž 8], který se apoštolovi Pavlovi stal protějškem druhého, eschatologického Adama-Krista. Pro SZ v tomto prvním Adamovi je však stále představováno člověčenstvo celé, složené z rovnoprávných jedinců, mužů a žen, jimž teprve dohromady náleží označení Adam [Gen 5:2]. A tento Adam se liší ode všeho tvorstva právě tím, že byl osloven Stvořitelem a uslyšel jeho oslovení. Jakou měl podobu, je vedlejší. Zůstane Zemákem vždy, i když odlišeným od ostatního s., jemuž jako »král« země dává jméno [Gen 2:19]. Od něho zůstává odlišen i tehdy, když odmítá následovati hlasu svého Stvořitele. To naznačuje sz zpráva o jeho *pádu [Gn 3]. Ale Bůh zůstává věrný, vytváří si na této zemi obecenství svého lidu, jenž má být světlem i pohanům až do končin země [sr. Isa 49:6]. Ovšem zde již navazuje nz zvěst o druhém Adamu-Kristu. Další podrobnosti viz v Křesť. revui 1953 [Bič: Starý Zákon o stvoření]. B.

C. Vypravování o s. světa v Gen 1 a 2. Obě zprávy o s. světa v Gen 1:1 - Gen 2:4a a Gen 2:4bnn mají společný nadpis: »Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi«. Pisatelům šlo o to, aby touto větou čelili proti možnému mythologisujícímu skreslování následujících vypravování, jež namnoze užívají běžných tehdy mythologických výrazů i látek. Bůh a svět stojí proti sobě jako *Stvořitel a pouhé s., naprostý Pán a jeho dílo. I výraz *stvořiti, hebr. bárá’, jehož se v bibli užívá jen o neslýchané, zázračné činnosti Boží, naznačuje propastný rozdíl mezi Bohem a světem. Bůh je nadsvětný, svrchovaný, všemohoucí vládce nebe i země.

Vypravování t. z v. kněžského kodexu [Gen 1:1 - Gen 2:4a] začíná popisem prvotního chaosu [v. 2], temné, beztvárné vodní propasti, nad níž se »vznášel« Duch Boží. Je tu užito výrazu, jenž v hebrejštině označuje sedění slepice na vejcích. Ve fénických kosmogonických spekulacích je svět znázorňován jako ohromné vejce, z něhož se vyvinulo všecko, co existuje. Ale nadpis kapitoly a to, co následuje ve v. 3n, ukazují, že v bibli jde pouze o mythologickou terminologii, nikoli o mythologický obsah. Nejde o vývoj chaosu, nýbrž o tvůrčí zasažení do chaosu. Jak vznikl tento chaos, není řečeno. Chaos byl prostě zvolen jako počátek vypravování. Dílo s. se pak uskutečňuje řadou osmi božských rozkazů [sr. Ps 33:9], jež byly ihned splněny, a to dokonale [»viděl Bůh, že to bylo dobré«, v. 4.10.12.18.21.24; »velmi dobré«, v. 31; sr. Ps 104:31]: (1) s. světla a oddělení světla od prvotní tmy, v. 3-5; Bůh dává světlu i tmě jména. Teprve, když věci mají jména, skutečně existují pro starověkého člověka; nadto ten, který dává věcem jméno, je podle antického názoru jejich pánem. (2) S. oblohy, jež odděluje chaotické vody na dvě části, v. 6-8. Pojmenování oblohy nebem. (3) Oddělení moře od země, v. 9n. (4) Odění země rostlinstvem, v. 11-13. (5) S. nebeských těles a jejich upevnění na obloze, v. 14-19. Je to skrytá polemika proti současnému, hlavně babylonskému, názoru, že hvězdy jsou božstva. Podle bibl. názoru jsou nebeská tělesa pouze věci, jež mají význam jen ve služebním vztahu k zemi [»aby osvěcovala zemi«, v. 17, a oddělovala den od noci a sloužila k určování časů, dnů a let, v. 14.]. (6) Vody na Boží rozkaz vydávají ryby a ptactvo, v. 20-23. Teké »velryb« [mořský drak] byl v tehdejší mythologii démonickou bytostí. I zde je tedy vyjádřeno, že je pouhým s-ím. Zvláštním Božím požehnáním obdrželo ptactvo a ryby schopnost rozplozovací. (7) Země na rozkaz Boží vydává živé bytosti, v. 24n. (8) S. člověka. Na rozdíl od ostatních tvorů je člověk stvořen přímo samotným Bohem po zvláštním a osobním jeho rozhodnutí, a to k jeho obrazu jako protějšek Bohu a pro Boha [ve vztahu Já k Ty] a s určením, aby vládl nade vším tvorstvem a nad celou zemí, v. 26nn.

Zvláštností tohoto vypravování je pečlivé, symetrické uspořádání osmerá stvořitelského díla do šesti dnů. S. probíhalo ve dvou etapách, z nichž každá zahrnovala po třech dnech vždy se čtyřmi stvořitelskými činy, při čemž poslední den každé etapy obsahoval dvě tvůrčí rozhodnutí. Při tom je jakási souběžnost mezi oběma stupni: (1) světlo // (5) nebeská tělesa: (2) vody a obloha // (6) ryby a ptáci; (3) suchá země // (7 a 8) pozemští tvorové; (4) rostlinstvo // určení tohoto rostlinstva za potravu člověka i zvířat. Význam tohoto šestidenního schématu je naznačen v Gen 2:1 - Gen 2:3, kde odpočinutí Hospodinovo je považováno za prototyp a posvěcení židovského dne sobotního [sr. Exod 20:9nn ; Exod 31:12 - Exod 31:17 ; Exod 35:1nn a j.]. Básnickou ozvěnou tohoto prosaického vypravování je Ž 104, jenž silněji zdůrazňuje působení ducha Božího při s. [v. 29n], vyzdvihuje tvůrčí rozkoš Boží [v. 31] a jeho trvalou péči o stvořený svět [v. 27-35], jenž je nehynoucím pomníkem slávy svatého Hospodina. Podobné myšlenky jsou v Ž 8 a 19.

Ve vypravování Jahvistově [Gen 2:4bnn] země, kterou stvořil Bůh, byla suchou pustinou bez života, v níž nemohlo nic růsti pro nedostatek vláhy a kde nebylo možno obdělávat půdu [v. 5n]. Vyvýšenost člověka nad ostatními tvory je znázorněna tím, že jeho s. je položeno nikoli na konec, nýbrž na počátek stvořitelského díla [v. 7], Bůh jej utvořil [hebr. jásar = modelovati] z prachu země a vdechl do jeho nosu dech života. Člověk je sice jako ostatní tvorové »duší živou« [Gen 2:7 , Gen 2:19], ale jen o člověku se .praví, že mu Bůh vdechl »dchnutí« života. Pro něho vštípil Bůh zahradu, v níž měl žít a z jejíchž stromů se měl živit [v. 8.9.15—17]. Následuje zformování zvířat a ptáků [rovněž ze země], aby se člověk necítil osamocen, měl nad kým vládnout [dávati jméno = vládnout nad někým] a aby v něm vznikla touha po rovnocenné pospolitosti [v. 18-20]. Neboť mezi zvířaty neměl člověk pomoc, »kteráž by jeho roven byla« [Gen 2:20 v Karafiátově překladu; hebr. neged může znamenat protějšek, jakým jsou na př. pravá a levá ruka, muž a žena]. Konečně byla zformována žena ze žebra člověkova, přivedena k němu jako pomocnice a ustanoveno manželství [v. 21-23]. Toto druhé vypravování, jež vyzdvihuje Boží mimořádnou péči o člověka, vede k vylíčení člověkova *pádu.

Z obou vypravování mohl věřící Izraelec vyčísti tyto revelační skutečnosti: 1. Svět je naprosto závislý na Bohu. Není emanací Boží, není podstatně stejný s Bohem, není od věčnosti, nýbrž byl stvořen. Teprve stvořením světa nastává čas. - 2. Bohem stvořený svět je dobrý, neboť byl stvořen za scénu, nástroj a předmět Boží spasitelné činnosti na člověku, s nímž už v ráji uzavřel smlouvu milosti. - 3. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu [sr. Gen 9:6], t. j. ke společenství s Bohem. - 4. Manželství [sr. Matt 19:4 , Matt 19:8; Mark 10:6] a den posvěceného odpočinku jsou nejstaršími Božími řády na tomto světě. - 5. Na všemohoucnosti Boží, patrné ve s., mohl Izraelec měřit velikost Boží lásky [sr. Isa 40:26n; Neh 9:6nn a j.].

II. Nový Zákon. Myšlenka s. z ničeho [creatio ex nihilo], jež byla připravena sz výrazem bárá’ [*Stvořiti, *Stvoření I. C.] a byla jasně vyslovena v židovské literatuře mezi SZ a NZ [na př. 2Mak 7,28: »Z těch věcí, které své bytnosti neměly, učinil je Bůh, ano i lidské pokolení také učiněno jest«, a j.], stojí v pozadí nz výroků o s., i když není přímo vyslovena. »Bůh volá i to, co nebylo, jako by bylo« [Rom 4:17], a to pouhým svým slovem [2Cor 4:6]. Stvořeno bylo vše [Eph 3:9; Rev 4:11], co je na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, ať jakkoli nazývané a představované [Col 1:16], nebe, země i moře [Rev 10:6, sr. Acts 4:24 ; Acts 14:15; Rev 5:13], svět i všecko, což jest na něm [Acts 17:24], ale také nebesa jako sídlo Boží, kde se děje Boží vůle [Matt 6:10] a Bůh je oslavován jako Stvořitel a Udržovatel všech věcí [Rev 4:8 - Rev 4:11 ; Rev 5:13]. »Od něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci« [Rom 11:36 v Škrabalově překladu]. On je Pánem nebe i země [Matt 11:25] právě jako Stvořitel.

Spasitelný smysl s. je vyjádřen obratem, že vše bylo stvořeno »skrze Ježíše Krista« [Eph 3:9, sr. 1Cor 8:6] a »pro něho« a »v něm« [Col 1:16; Heb 1:2; Rev 3:14]. »Bez něho nic není učiněno, což učiněno jest« [John 1:3]. On je obraz neviditelného Boha [Gen 1:27], pravý Adam, pravý první člověk, prvorozený všeho tvorstva [Col 1:15], t. j. především ve smyslu časovém i hodnotním, nade vším tvorstvem jako ten, kdo mu panuje [v rabínské literatuře někdy i sám Bůh byl nazýván Prvorozený]. Kristus byl tedy »nejen nástrojem stvořitelského aktu Božího, nýbrž i cílem a vzorem s., tím, pro něhož [což znamená zároveň: podle něhož] všecko bylo stvořeno. Není žádného principu ani smyslu jsoucna, který by byl na Kristu nezávislý nebo který by jej dokonce mohl převyšovat. Lidstvo má v Kristu všecku svou soudržnost, své bytí, své trvání, svou existenci« [Kral. »všecko jím stojí«. J. B. Souček, Výklad Ko, str. 28n]. Podle Heb 1:3 Kristus »nese vesmír slovem své moci« [Žilkův překlad].

Ovšem, Nový Zákon nezapomíná, že jde o padlé s., jež nese kletbu toho, který se opovážil na počátku porušiti smlouvu s Bohem [Gn 3]. Tak se staly »v tomto stvoření«, jež vzešlo z Božího tvůrčího aktu, popsaného v Gn 1 a 2, hřích a *smrt vládnoucími živly [Rom 5:12nn]. Člověk ve svém odloučení od Boha došel dokonce tak daleko, že se klaní raději s. než Stvořiteli [Rom 1:25]. Tak jako první lidé se skrývali a utíkali před Bohem, tak jednou země i nebe utekou před tím, který sedí na trůnu, a nebude po nich památky. Vše, co patří »tomuto s.«, je odsouzeno k zániku [Heb 1:10 - Heb 1:12; Rev 6:14]. Vykladači nejsou zajedno v tom, zda s., o němž je řeč v Rom 8:19 - Rom 8:22 znamená lidstvo anebo tvorstvo mimolidské [sr. Ps 98:8; Isa 35:1n ; Isa 55:12n; Hos 2:21n; Amos 9:13; Hab 2:11]. Ale zdá se, že tu je míněno veškerenstvo [tvorstvo i lidstvo], podrobené marnosti a porušení kvůli člověku [Rom 8:20]. A právě toto utrpení tvorstva má snad člověku také ukázat jeho hřích; člověk je před Bohem opravdu bez výmluvy [Rom 1:20]. Zatím však všecko s. vyhlíží po tom, aby skuteční synové Boží byli zjeveni; až se to stane, bude i samo tvorstvo vysvobozeno z otroctví zániku a nabude svobody v slávě dítek Božích.

Tak přijde nové nebe a nová země [Rev 21:1nn, sr. 2Pet 3:13; Isa 65:17n], v nichž nebude panovati smrt [1Cor 15:26]. Tak jako první svět byl stvořen pro Krista, v Kristu a skrze Krista, tak také tento nový svět, který se počal vlamovati do tohoto starého světa příchodem Kristovým, má svůj původ a příčinu v Kristu [Eph 1:4; 1Pet 1:20; sr. Matt 12:28; John 17:24]; ale jednou se zjeví v plné slávě a moci [Matt 25:34; Rev 13:8 ; Rev 17:8].

Zatím člověk, který je pouhým Božím s-m a nemá vůči Bohu žádného nároku [Rom 9:20nn], může se stát už v tomto životě novým stvořením, a to v Kristu [2Cor 5:17; Gal 6:15]. V Kristu je člověk »stvořen k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil« [Eph 2:10], v něm je zrušeno staré nepřátelství k Bohu [Eph 2:15], v něm dochází k oblečení nového člověka podle Boha stvořeného [Eph 4:24; Col 3:10], kvůli němu nás zplozuje Bůh slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho tvorů [Jas 1:18], t. j. nových tvorů [sr. John 1:12n], a to prostřednictvím Ducha svatého [Rom 8:23; John 3:1 - John 3:13]. Člověk jako nové s. má nový poměr k Bohu [Rom 8:15]. Zatím základ tohoto nového života je skryt s Kristem v Bohu; je to skutečnost na venek nepoznatelná a nezjistitelná [Col 3:3n], která teprve v budoucnosti bude odhalena, až se Kristus zjeví v plné slávě, jež však už nyní se projevuje v životě [Rom 6:1nn ; Rom 8:21; Col 3:5 - Col 3:14]. Projevuje se i v poměru k ostatnímu s. Člověk jako nové s. přijímá s díkůčiněním všecko, co vyšlo z ruky Boží [1Tim 4:4], ať už jde o pokrmy [Mark 7:14nn; Rom 14:14; 1Cor 10:25n; Col 2:20nn; Titus 1:14n; Heb 13:9] nebo o manželství [1K 7; 1Tim 4:3] nebo o podřízení lidskému řádu [1Pet 2:13, kde řád podle Kral. zřízení, je překladem řeckého ktisis = stvoření. Snad tu ani nejde o řád, nýbrž o různé lidi, kteří mají nárok na naši poslušnost. Sr. Phil 2:3], a to kvůli Kristu Ježíši. Člověk jako nové s. je jist, že žádné jiné s., byť sebemocnější, jej nemůže odloučiti od lásky Boží v Ježíši Kristu [Rom 8:39]. Trpí-li, poroučí věrnému Stvořiteli svou duši [1Pet 4:13] a očekává konečný Boží tvůrčí akt, v němž s novým nebem a novou zemí bude přioděn i v nové tělo [2Cor 5:1 - 2Cor 5:10]. N.