Znamení: Ve SZ-ě za massébá [*Sloup. Gen 28:18 ; Gen 31:45 a j.], sijjún [Jer 31:21; Ez 39; 15], zikkárôn [Isa 57:8] jako z. pamětné, za massébet [Gen 35:20], sárébet [= jizva Lev 13:23], ka’aka‘ [Lev 19:28 z. vyryté na těle], tav [= písmeno t Ezek 9:6]. Ve smyslu »stopa« za sloveso s-r-k [= křižovati cesty, sem a tam blouditi Jer 2:23]. V 1Kgs 20:33 doplněk Kral. V NZ-ě za sfragis [= pečeť, nápis na pečeti 2Tim 2:19], endeixis [Phil 1:28], charagma [z. vyryté, vypálené Rev 13:16 a j.].

Hebr. ‘ôt a s ním paralelně až synonymně se vyskytující môfét [sr. 1Kgs 13:3 , 1Kgs 13:5] jsou nábožensky a theologicky nejdůležitější. Kral. je také překládají výrazy div a *zázrak. LXX stereotypně sémeion a teras, při čemž sémeion jako české z. zahrnuje širší okruh pojmů než techničtější ‘ôt. Překládá se jím i hebr. nés [Kral. korouhev Isa 18:3; plachta(?) Isa 33:23], sijjún [Kral. z. pamětné Jer 31:21]. Etymologie obou hebr. termínů je nejistá a odlišení nesnadné. Zdá se však, že ‘ôt, jímž může být označeno cokoliv [věc, slovo, osoba; událost], vyzdvihuje smysl a význam jevů jako zjevujících z., kdežto môfét upozorňuje víc na jejich zvláštnost, podivuhodnost až i zázračnost. V řečtině je to jasnější. Sémeion svým obsáhlým užitím profánním [náhrobek, stopa, značka, důkaz a pod.] vyzdvihuje ono »znamenání« věcí [sémainein], kdežto teras zůstává technickým termínem pro prodigia [viz níže!]. Proto často se vyskytující spojení termínů [Kral.: z. a divy Dan 6:27; z. a zázraky Deut 6:22; divy a zázraky Matt 24:24] neoznačuje dvě řady odlišných jevů, nýbrž dvě různé stránky jednoho druhu jevů: jejich smysl a význam [sémeion] a jejich odlišnost od přirozeného běhu věcí [teras],

Z. nejsou typicky bibl. zjevem, neboť se hojně vyskytují v okolním světě. Božstvo nemluví k člověku přímo. Lidé musí pátrat po jeho vůli [divinatio]. Dostává se jim z. [z letu ptáků a šípů, z polohy vnitřností, ve snách, v losech a j.], jež nemají smysl v sobě, nýbrž mimo sebe. Není-li smysl z. předem stanoven, je třeba výkladu povolané osoby. Vedle těchto vyžádaných z. [omina impetrata] jsou z. daná [oblata], kdy božstvo nepožádáno zasahuje do přirozeného běhu věcí tajuplným způsobem a tak svou vůli lidem naznačuje [omina, prodigia]. Zatmění slunce, pád stromu, náhlý zvuk, zrůdy a j. jsou z., která musí být vyložena, jsou-li příznivá či varovná.

Ať s našeho hlediska přirozené či přirozeně vysvětlitelné nebo zázračné, je pro antického člověka každé z. projevem božského zjevení, poukazem na ozvu či přítomnost božského světa. S hlediska božského .je tedy každé z. »přirozené«, z lidského pak všechna podivuhodná, »zázračná« [*Zázrak]. Zázračnost není nutnou charakteristikou z.; určuje jej nanejvýš kvantitativně [veliké z.].

1. Starý Zákon. V okolním světě lze těžko rozlišit mezi hledáním z. a čarováním či magií [úsilím člověka působit na božstvo]. Konkrétní z. se tu stávají samoúčelnými předměty kultu [amulety, symboly božstev, modly]. V SZ je z. spjato se zjevením Hospodinovým služebně a vždy v těsné jednotě se zjevujícím slovem, které často mnohoznačnému z. dává jeho pravý smysl, jedno, zda se děje před z. nebo po něm. Je-li vše určeno Božím zákonem, není v Písmě místa pro prodigia, i když je lidové náboženství asi znalo.

Vedle oddílů, kde je vyznačeno, že jde o‘ôt, jsou takové, kde je jev popsán, a jeho funkce jako z. vyplývá ze situace [Gen 24:14; 1Kgs 18:36]. Jinde se již dnes těžko poznává, že jde o divinaci spojenou se z-m [1Sam 20:20; 2Kgs 13:15].

Z. vyjevující Boží vůli v divinačním procesu dokládá 1Sam 14:10. Výroky Filistinských, které Jonatan předem stanoví, jsou mu z-m Boží vůle. Z-m vyžádaným modlitbou je Eliezerovi výrok Rebeky [Gen 24:14], při čemž její laskavost jest při volbě až druhotná. Poněvadž oba muži jsou nástroji skutků Hospodinových, nejde tu o člověkostředné hledání z. pro rozhodnutí v běžném životě.

V prorockých z-ch, která jsou předvedenými podobenstvími, vystupuje obsah z. do popředí. [Isa 8:1n , Isa 8:18 ; Isa 20:3 - ‘ôt a môfét paral. Môfét: Ezek 4:1 n; 12,6,11; 24,24,27. Bez označení: 1Kgs 22:11; Jer 13:1 - Jer 13:11 ; Jer 19:1n; kap. 27-28; Ezek 4:4 - Ezek 6:8 ; Ezek 4:9 - Ezek 4:17 ; Ezek 5:1n. Také 1S 15, 27n; 1Kgs 11:29n, kde z. je spoluurčeno lidským zásahem. Sr. Jr 27-28.]. K slovu Hospodinovu chodí Izaiáš nahý a bosý [20,2], Ezechiel vyrývá na cihle Jerusalem a dobývá jej [4,1n]. S lidského hlediska je to bláznovství či dětská hra, s náboženského sympatická magie [provedení věcí v podobenství způsobí jejich uskutečnění]. Teprve slovo Boží [proroctví], které následuje za tímto z-m, je jednoznačně určuje [Isa 20:4; Ezek 5:5n]. Tím, že vyvolává otázku po smyslu a významu [= z.], má prorocké jednání na toto slovo upozornit.

Také prorocká z., která jsou předpověděna či dána, mají svůj smysl jediné v souvislosti s prorokovaným slovem, které dotvrzují, ne však mechanicky a bez víry [1Sam 2:34 ; 1Sam 9:1 - 1Sam 10:16; 1Kgs 13:3 , 1Kgs 13:5; 2Kgs 19:29 ; 2Kgs 20:8n; Isa 7:14 ; Isa 38:7; Jer 44:29]. Tři z., předpověděná Samuelem [1S 10], potvrdí Saulovi, zeje Bůh s ním a že prorocké slovo o království je pravé. Podobně i v 1Kgs 13:2n, ač vyplnění proroctví je v daleké budoucnosti. Vždy jde předně o stvrzení řeči Boží. Teprve pak je i o proroku dotvrzeno, že je poslán Hospodinem v pravdě [Jer 28:9]. Proto Bůh sám nabízí z milosti Mojžíšovi z., aby měl jistotu, že ho on poslal [Exod 3:12].

Vedle iniciativy Boží je i lidská žádost o z. [Judg 6:17], aby člověk měl jistotu, že s ním mluví sám Hospodin a že jeho slovo se naplní [6,36nn]. Podobná žádost je i na proroka [2Kgs 20:8, sr. Isa 38:7; 2Chr 32:24], aby dotvrdil své [= Boží] slovo. Avšak omlouvání Gedeonovo [Judg 6:39] a odmítnutí Achazovo [Isa 7:12], ač je mu z. nabízeno, ukazuje, že taková žádost není samozřejmá a může být pokoušením Boha. Je-li proto nabídnuté z. v rozporu s Božím slovem [Deut 13:2n], nesmí ho být dbáno. Bůh je i za z-m falešného proroka, poněvadž svůj lid zkouší. SZ ví, že i pohanští proroci a kněží [= čarodějníci] činí z. — čáry [Exod 7:11], avšak Hospodinu se nevyrovnají [Exod 8:18]. On rozptyluje z. lhářů [= pohanských věštců Isa 44:25]. Z. nebeských [Jer 10:2 - úkazy na obloze, astrologie] se lid Boží děsit nemusí.

Funkce některých z. je několikerá. Tak Bůh dává Mojžíšovi z., aby mu lid uvěřil [Exod 4:5 , Exod 4:8 , Exod 4:30], aby jimi odpověděl na faraónovu žádost o zázrak [môfét Exod 7:9] a nepřímo aby osvědčila jemu samému [sr. Exod 3:12] pravost Božího zjevení. Také události, jimiž Bůh trestá Egypt, dosvědčují faraónovi slovo Hospodinovo a jsou proto z-mi [Exod 8:23, sr. 4,17]. Současně pro svou neobvyklost jsou označeny jako zázraky [Exod 7:3] a pro svou trestající funkci hrůzami velikými, zkušováními [Deut 4:34], ranami [Exod 11:1] a soudy [Exod 7:4]. Funkci z. podržují, kdykoliv se lidu Božímu obnovují vypravováním [Exod 4:28 ; Exod 10:2; sr. Dan 3:32n ; Dan 6:27], vzpomínkou či modlitbou [Jer 32:20n]. Mají napomínat a povzbuzovat, usměrnit víru v slovo Boží i zaslíbení a poslušnost Božímu přikázání. Proto mohou být i zárukou budoucí pomoci Boží [Deut 7:19]. Rány, jako byly ony egyptské, jsou z-mi na nevěrném Izraeli nejen jako trest, nýbrž jako výstražný poukaz na slovo Boží, které přestoupil. Tu je nejlépe vidět, jak mocné skutky Boží, zázraky, nestaví před otázku jak, nýbrž proč a k čemu, otázku po smyslu a významu [Spolu s môfét: Deut 4:34 ; Deut 6:22 ; Deut 11:3 ; Deut 26:8 ; Deut 29:3; Num 14:11 , Num 14:22; Josh 24:17; Ps 78:43 ; Ps 105:27 ; Ps 135:9; Neh 9:10].

Nejen rány, nýbrž všechny skutky Boží při vyvedení z Egypta chápe Deut 11:3 jako z. Jejich úzké spětí s osobou Mojžíšovou [Deut 34:11] dovoluje chápat i divy Eliášovy a Elizeovy jako z., ač tak nejsou označeny. Nezdůrazňuje se jimi prorok sám a jeho božská podstata jako v antickém světě u t. zv. »božských lidí«. Tyto divy dosvědčují předně jedinečnost Hospodinovu [1Kgs 18:36; 2Kgs 5:15] a pravost jeho řeči v ústech proroka [1Kgs 17:24]. I když tradice o z-ch rostla, přece právě v dobách úporného zápasu egyptského či bálovského měla z. svůj smysl, byla často poskytována a očekávána. Obsahová stránka nabývá důležitosti. Přinášejíce pomoc v konkrétních situacích, manifestují z. vyvolenému lidu spasení Hospodinovo [Exod 8:22n; 1Kgs 17:22n], nepřátelům jsou trestem zjevujícím konečný Boží soud [Exod 11:9 - Exod 11:10 ; Exod 12:12; 2Kgs 1:10n ; 2Kgs 2:23].

Nejen ve vzpomínce, nýbrž konkrétností některých z. se zpřítomňuje slovo Boží. Přechod je patrný v Exod 13:9; Deut 6:8 ; Deut 11:18, kdy živé slovo Boží má být z-m »na rukou a na čelech«. V judaismu vzato doslova [*Fylakteria]. Z. vložené na Kaina [Gen 4:15], blíže neurčené, připomíná slovo Hospodinovo, vyjímající Kaina lidské pomstě. Podobným z-m milosrdenství a vynětí ze soudu je z. vyžádané Raab [Josh 2:12]. Dvanáct kamenů [Josh 4:6] je trvalým z-m jiného z., jímž Bůh dokončil vyvedení z Egypta [přechod Jordánu].

Obzvláště v t. zv. kněžských částech Pentateuchu mají takováto z. svou důležitost. Z. v Num 16:38 ; Num 17:10 dobře dokládají původ trvalých z. v událostech, které samy o sobě jsou Bohem daným z-m, jež stvrdí vyvolenost Mojžíšovu a Aronovu [Num 16:28 ; Num 17:5]. Konkrétní předmět, jenž na tuto divinaci [Boží soud] upomíná či jímž se z. událo, má být chován jako trvalé z. v Izraeli. Nebeská tělesa i duha hrají v určování Boží vůle v mimobiblickém světě značnou úlohu. V Gen 1:14 a 9,12n jsou »na z. a rozměření časů«, k určování především kultických údobí, a z-m smlouvy, že lidstvo ji nebude vyhlazeno potopou. Sobota je z-m na věčnost, že Hospodin posvěcuje Izraele [Exod 31:13 , Exod 31:17; Ezek 20:12]. Jednou Bohem stanovena, mají tato pravidelně se opakující z. jistou samostatnost, zaručují a zpřítomňují Bohem ve smlouvě a řádu danou milost.

Z-m smlouvy potvrzujícím Izraelovu vyvolenost je obřízka [Gen 17:10] a z-m jeho vykoupení a vynětí ze soudu krev beránka na veřejích v den fáze [Exod 12:7 - Exod 12:12n]. Protože nemají smysl sama v sobě, nýbrž odkazují na slovo [smlouvu] i skutky Boží a zároveň je potvrzují a zpřítomňují, mají tato z. jasný charakter svátostí.

Řád kolem stánku úmluvy, stanovený Bohem, připomíná z. Num 2:2 [Kral.: praporec. Podobného druhu jsou asi z. v Ps 74:4 , Ps 74:7, ač by tu mohlo jít i o z. vyžádaná jako v Ps 86:17]. Tak je v »kněžské« části Pentateuchu a tím i v celku SZ zajištěno z-mi vše: kosmos, lidstvo; vyvolení a vykoupení Izraele, kult, řády. Častý průvodič z., »vzpomínání« [z-k-r Gen 9:15; Exod 12:14], podtrhuje služebný charakter těchto stálých z. vůči slovu a skutkům Božím.

Důležitou úlohu hrají z. i v očekávání věcí příštích. Podle schématu »věci poslední jako první« jsou z. dne Hospodinova [môfetîm Joel 2:30n] blízká egyptským, věcně shodná se z-i (prodigia) mimobiblického světa, avšak opět služebně ukazující a obsahově naznačující Boží soud či zase vykoupení Izraele [Joel 2:29 - vylití Ducha]. Návrat k Hospodinu s plesáním a proměny na poušti, označené jako z. věčné [Isa 65:12n], umožňují vidět i v Isa 35:5n ; Isa 42:7 z., provázející eschatologické vykoupení Izraele. Zjevení Hospodinovo pohanům je provázeno z-mi [Isa 19:19n]; jím budou opatřeni vyslanci k národům [Isa 66:19], zvěstující slávu Boží.

Motiv z. se vyskytuje při snech a viděních [termín nepoužit], kde vzniká otázka, co znamenají [Dan 7:23], a kde je nutný výklad [*Sen. V SZ většinou na mimoizraelské půdě, kde není přímého zjevení Hospodinova ani jeho zákona].

SZ se snaží odstranit vše, co by odpoutávalo z. od Božího slova, dávalo mu samostatný charakter zjevení či spojovalo s lidskou přirozeností. Poukaz na víru či poznání [Exod 4:8; Deut 11:2] a možnost neusposlechnouti [farao] ukazuje, že z. nepůsobí mechanicky, nýbrž víru a poznání, jež jsou darem Božím, vyžaduje a zároveň je budí. Avšak v literatuře mimokanonické se již obráží jak lidové pojetí z. tak zploštění jeho biblického významu v poexilní době. Z. působí mechanicky. Ti, kdož je činí, jsou líčeni v nebezpečné blízkosti antických »božských lidí« [Flavius Josephus]. Objevují se prodigia. Z. ve snách i z. apokalyptická k určení konce se množí; v napjaté době, kdy vystupují mnozí pretendenti proročtí i mesiáští, žádost prokázat se z-m stává se bez rozpaků legitimní. NZ se s tím nemůže nevyrovnat.

II. Nový Zákon. V SZ-ě je původcem z. v posledu Bůh a platí o nich »častokráte a rozličnými způsoby« [Heb 1:1]. V NZ-ě jsou soustředěna na osobu Ježíše Krista a postavena do jeho spasitelské služby. Proti ostatním z-m se NZ ohraničuje.

Ozvukem sz z. je z. obřízky [Rom 4:11], citát Joel 2:30 v Acts 2:19 [proti hebr. textu přidáno »z.«] a »divy a zázraky« Mojžíšovy v Acts 7:36.

Zjitřelé vyhlížení po z-ch konce věků [= šetření Luke 17:20] se v NZ-ě odráží v otázce učedníků Ježíšovi [Mark 13:4 par.]. Ježíš uvádí běžná [př. Luke 21:11 , Luke 21:25] i specificky křesťanská z. [Mark 13:10], z nichž možno usoudit na blízkost dne [sr. Mark 13:28n]. Avšak ne varování před horšími věcmi jako u prodigií, či vypočítávání dne, nýbrž bdělost a ostražitost jest hlavní Ježíšovo thema. Z. jsou totiž i pokušením a zkouškou, v níž je nutno vytrvat. Ne nadarmo Mt výrazem »z. Syna člověka« [ne zvláštní neurčené z. či snad kříž, nýbrž sám Syn člověka. Sr. Luke 2:34; Matt 12:39n] podtrhuje, že příchod Syna člověka [= Ježíše Krista] jest jediným z-m konce věků. Stejně i ve Zj, kde apokalyptické události a zjevení, označené jako z. [Rev 12:1 , Rev 12:3 ; Rev 15:1], jsou široce rozvity a obsahem navazují *na rány egyptské [sr. 8,7.12; 16,2.4], jde o bojování, vytrvání a konečné vykoupení vyvolených Božích.

NZ se odlišil od lidových představ apokalyptických z. a podřadil je služebně parusii Ježíše Krista. Varuje i před falešnými z-mi [2Thess 2:9], jejichž existenci i velikost nepopírá [Matt 24:24; Rev 13:1]. Jejich funkce je protikristovská [Mark 13:21; 2Thess 2:9], mají svést a klamat. Pretendenti prorocké až mesiášské funkce [sr. Matt 24:24; Rev 19:20] se vyskytli před Ježíšovou smrtí i po ní. Podle Josefa Flavia Theudas [Acts 5:36] sliboval lidu rozdělení Jordánu, Egyptský [Acts 21:38] zboření hradeb Jerusalema [Jericho!], jiní prostě z. a zázraky. Vyvedení na poušť, místo vykoupení Izraele, často se tu vyskytující, je též motivem mesiášského nároku [sr. »na poušti jest« a analogicky »v skrýších«, i když nejasné, jsou z-mi Matt 24:24]. Připojíme-li z. ohně s nebe [Rev 13:13, sr. 1Kgs 18:37n], je jasné, že tato nabízená z. navazují na ona v SZ-ě, která jsou spjata s vykoupením Izraele. Jejich obnovením má být potvrzen kristovský nárok ať už jakéhokoli odstínu. Ač příkladem profánního užití smluveného z., věcně tu může být uvedeno i z. Jidášovy zrady [Matt 26:48]. Ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, těmto z-m věřit nesmějí [Mark 13:21]. Jejich původ jest démonský [2Thess 2:9; Rev 16:14]. Protože jsou zkouškou učedníků [sr. Deut 13:3], patří i ona k Božím plánům. Právě toto rozlišení démonské [Mark 3:22 par.] či božské [Matt 12:28; Luke 11:20] příslušnosti z. je typické pro nz svět: Učedníci nevyvracejí z. ostatních pretendentů a nepřátelé Ježíšovi nebojují proti jeho z-ím poukazem na to, že se nestala či nemohla stát, nýbrž, že je označí za démonská.

Hledání z. je příznačné pro Židy [1Cor 1:22], poněvadž nejvhodnější půda pro ně je tam, kde je třeba prokázat jedinečnost a výlučnost Hospodinovu či jeho pomazaného. V pohanském pantheonu se bohové i »božští lidé«, projevující z-mi svou božskost, snadno snesou. Žádost prokázat se znamením je v NZ nelegitimní, poněvadž je snahou obejít víru a učinit z. mechanicky působícím důkazem. Herodesova touha vidět Ježíšovo z. se nesplní [Luke 23:8]. Ježíš příkře odmítá z. jako průkaz, legitimaci svého nároku [Mark 8:12]. Připouští-li zdánlivě z. [Jonášovo], jest jiného druhu, než které se očekává [podobně John 2:18n]. Syn člověka ve svém umírání a zmrtvýchvstání [Matt 12:39n; Luke 11:30 — Jonáš sám z-m] jest z-m [sr. Matt 24:30], které víru nevynucuje, nýbrž žádá pokání. I bez výkladu stojící z. Jonášovo [Matt 16:4] je ekvivalentem pro »žádné z.«, uvážíme-li, že Jonáš je typ proroka [tak charakterisován i rabíny], který nebyl osvědčen z-m, ba dokonce ani naplněním svého proroctví [sr. Jer 28:9]. Takto daná odpověď je odpovědí na žádost o z., avšak natolik hádankovitou, že protivníci nemohou vzít Ježíše za slovo [sr. Mark 12:13n ; Mark 11:27n]. Přesto však Ježíš dostatečně naznačuje, že v jeho skutcích z. víře dávána jsou, avšak oni je rozpoznat neumějí [sr. »z. časů« Matt 16:3; »více než Jonáš« Matt 12:41; těsné spětí perikopy s nasycením zástupů, které je z-m Matt 16:32]. Stejně odmítá Ježíš i satanovo pokušení prokázat se divem jako Boží Syn [Matt 4:3 - Matt 4:6; sr. Matt 27:40].

Ježíšovy divy jsou u synoptiků označeny jako dynameis, moci, mocné činy [Matt 11:20 ; Matt 14:2; Mark 9:3; Luke 19:37 a j.]. Jako z. označeny jen nepřímo [žádost o z.], u Jana pak napořád [i Acts 2:22]. Termín dynamis popisuje div věcně a zdůrazňuje Ježíšovu spojitost s mocí Boží a s mocí v něm přicházejícího království Božího [Mark 9:1] lépe než sémeion, které poukazem k významu skutku, možností profánního pochopení, asociací se z-m falešných proroků, by nemuselo spolehlivě vyjádřit zvláštnost a mocnost Ježíšových činů.

Avšak odpověď na Janovu otázku [Matt 11:2n] po Ježíšově mesiášské funkci [v nejširším smyslu] ukazuje, že všechny Ježíšovy činy mají charakter z. Je kombinovaným poukazem na prorocká zaslíbení [Isa 35:5 ; Isa 42:7 ; Isa 61:1] o příchodu dne Hospodinova a jeho pomazaného. Děje-li se totéž při Ježíšovi, pak to očekávajícím a sz-m zaslíbením věřícím dosvědčuje [sr. Acts 2:22] příchod oné doby a Ježíše jako toho, kterýž přijíti má. Nejen moc [= důkaz božství] či jen pomoc lidem, nýbrž mesiášské z.! Na tuto souvislost, jež není náhodná či teprve církví dodatečně dokreslená, nýbrž vědomě Ježíšem způsobená [sr. vjezd do Jerusalema — z. Matt 21:1n], nutno pamatovat u všech Ježíšových divů, i tam, kde není snadno zjistitelná a motivů je několik. Nasycení zástupů [Mark 6:34n ; Mark 8:1 par.] na poušti navazuje na seslání many Izraelovi [sr. John 6:31n , John 6:49n], na dobové představy o příchodu druhého Mojžíše a vykoupení, které bude druhým exodem, na motiv stolního obecenství s mesiášem [sr. motivy poslední večeře Mark 8:6; John 6:53]. Utišení bouře [Matt 8:23n] a chození po moři [Matt 14:24n], jež představuje nezvládnutelnou až protibožskou moc, je výsadou antických bohů a v SZ-ě Boha Stvořitele, do jehož blízkosti toto z. Ježíše staví. Na pozadí SZ-a vyniká i z. Luke 2:12, jež je dáno andělem na dotvrzení řeči [sr. z. prorocká] nejen jako z., aby rozpoznali dítě, nýbrž především jeho funkci [Isa 7:14 ; Isa 9:6]. Také exorcismy, kde není přímé souvislosti se SZ, jsou z-mi průlomu království Božího v osobě Ježíšově [Mark 1:23n; Matt 12:28]. Protože jde o mesiášská z., nevyvstává tu otázka po možnosti či faktičnosti divů, nýbrž po tom, kým Ježíš je [Matt 8:27 ; Matt 14:33; Luke 7:16; John 16:14n].

Nejen vztahem k SZ, nýbrž i obsahem charakterisují z. Ježíše: Jde o službu a spasení celého člověka, potření slepoty, malomocenství, hříchu, smrti. Proto odmítá div sloužící jen jemu [Matt 4:1n] a div trestný [Luke 9:54]. Sama o sobě jsou však z. hádankovitá, mnohoznačná, a smysl získávají vztahem k sz zaslíbení a navíc úzkým spětím se slovem Ježíše samého. Nejen formálně [Mark 1:39 kázání a vymítání; u Mt ilustrováno kázáním na hoře (k. 5—7) a desíti divy (k. 8-9)], nýbrž věcně: Na místo divu [Mark 2:1n] se nemocnému dostává autoritativního, mocného slova odpuštění hříchů. Aby nemohlo být považováno za prázdné, dotvrzuje je Ježíš uzdravením, z-m, jež ukazuje i jeho příslušnost [2,7.10] a odhaluje nevěru zákoníků: má funkci výzvy, nároku, slova.

Jan označuje Ježíšovy divy jako sémeia napořád [John 2:11 , John 2:23 ; John 4:54 ; John 6:2 , John 6:14 , John 6:26 ; John 11:47 ; John 12:18 , John 12:37 ; John 20:30; sr. 10,41]. Snaží-li se Mt a L, zvláště pak Mk, ve z-ch znázornit pozvolný odhalovací proces, kým Ježíš je, zjevuje to Jan jasnými slovy. Vychází ze synoptických motivů, jejichž základním smyslem je ukazovat, jak v Ježíšových činech dochází k naplnění sz očekávání [z. mesiášská. Sr. též problematiku John 3:2 ; John 7:31 ; John 9:16]. Ale jde dál: Ježíš nejen uzdravuje slepého, on sám je Světlo [9,5], nejen sytí chlebem, nýbrž sám je Chléb s nebe pravý [6,51], nejen křísí mrtvé, on sám je Vzkříšení a Život. Z. je často provázeno janovskou proklamační formulí: Jáť jsem... [samostatně 6,20]. I když je od počátku u Jana jasno, kdo jest Ježíš, jsou tu divy daleko masivnější než u synoptiků [voda ve víno 2,1n; slepý od narození 9,1; sr. 11,39]. Víra se tím neodsunuje; Jan zdůrazňuje, jak ustavičně dochází k neporozumění a nepochopení učedníků [11,12; 16, 24] a k odporu a zaslepené tvrdošíjnosti nepřátel. Termín sémeion tu dobře vystihuje úmyslnou dvojznačnost i víceznačnost jednotlivých oddílů, s níž jest nutno v exegesi počítat.

Také divy apoštolů jsou označeny jako z. [Mark 16:17 - Mark 16:20; Acts 4:16 - Acts 4:22 ; Acts 8:6], nejčastěji ve spojení s teras [Acts 2:43 ; Acts 4:30 ; Acts 5:12 ; Acts 6:8 ; Acts 14:3 ; Acts 15:12] a navíc s dynamis [Acts 8:3 bez teras; Rom 15:19; 2Cor 12:12; Heb 2:4; na posledních dvou místech i Duch svatý]. Z-m je též glossolalie, ale nevěřícím, poněvadž u nich otázka po smyslu vzbuzuje touhu po výkladu slovem. Apoštolská z. se mají vůči Ježíši Kristu jako z. prorocká vůči Hospodinu. Podle Mark 16:17 jsou dána těm, kdo uvěřili [sr. charismata v 1Cor 12:10]. Při apoštolech, kteří káží evangelium [Mark 16:16], mocné slovo, vedoucí k spasení či zatracení, jsou divy potvrzováním moci slov tohoto evangelia samým Pánem [20]. Z. tedy nepotvrzují předně osoby apoštolů a nekoncentrují na ně víru ostatních. Apoštolé se musili ustavičně bránit snahám lidu považovat je právě pro tato z. za bohy či »božské lidi« [Acts 14:11 ; Acts 16:30 ; Acts 28:6]. Nečiní nic svou mocí nebo nábožností [Acts 2:12], nýbrž ve jménu Ježíše Krista [Acts 3:6 ; Acts 16:18]. Z. činí on sám [Acts 9:34; sr. Rom 15:18]. Teprve pak dotvrzují tato z. i pravost apoštolského poslání, je-li brán v potaz [z. apoštolátu 2Cor 12:12], a jsou i projevem mocné Boží ochrany nad zvěstovateli evangelia. Věcně jsou apoštolská z. táž jako u Ježíše: uzdravování [Acts 2:1 ; Acts 14:7 ; Acts 28:8], exorcismy [Acts 16:16 ; Acts 19:12], vzkříšení [Acts 9:36 ; Acts 20:9]. Přistupuje trestný div [Acts 5:1n ; Acts 13:6] a div manifestující Boží ochranu: Vysvobození ze žaláře [Acts 5:19 ; Acts 12:1 ; Acts 16:24]; samočinné otevření dveří je z-m typicky hellenistickým, signalisujícím božstvo [sr. oslovení »Páni« Acts 16:30]. Bouře [Acts 27:22]. Ještěrka [Acts 28:3 -vyplnění zaslíbení Mark 16:18].

Častěji než ve SZ-ě je zdůrazněna spojitost z. a víry v NZ-ě. Z. k víře zvou a vybízejí, budí ji [John 2:23]; víru v naplnění sz zaslíbení aktualisují a koncentrují na Ježíše. Třebaže se někdy uvádí víra jako předpoklad divu [Matt 9:22 ; Matt 17:20] a nevěra jej znemožňuje [Matt 17:19], není možno říci, že víra je před divem jako jeho nutný předpoklad, nebo až po něm, jako jeho automatický výsledek. Víra je polem, — ať už její vyvrcholení či soustředění je před divem či až po něm — na němž jest div možno chápat jako div, z., které počáteční nebo teprve vzbuzenou víru soustřeďuje na Ježíše, jenž se tak víře zjevuje ve svém pravém světle. Stř.