Život: *Smrt. *Věčně, věčnost. *Žíti, živ býti.

1. Ve SZ-ě jde převážně o překlad hebr. chajjîm, odvozeného od slovesa ch-j-h [*Žíti], jež označuje původně fysickou, animální, organickou existenci na této zemi, patrnou v samočinném pohybu [Gen 1:21 , Gen 1:28 ; Gen 7:21 ; Gen 8:19] a omezenou smrtí [2Sam 14:14; Ps 98:39 ; Ps 89:49; 90; Isa 40:6], takže ž. a dny ž-a mohou znamenat totéž [Gen 47:9; Pro 31:12]. Někdy jde o překlad hebr. néfeš [= duše], jež je vlastním nositelem ž-a [Judg 16:30, sr. Gen 1:21 , Gen 1:24 ; Gen 9:10nn; Lev 11:10; 2Sam 1:9 s Ezek 13:19], takže ž. a duše mohou být souznačnými pojmy [Job 33:18 , Job 33:22 , Job 33:28 ; Job 36:14; Ps 88:4 ; Ps 143:3]. Charakteristickými znaky ž-a jsou tělesné potřeby jako ukojování hladu a žízně [Job 33:20 ; Job 38:39] a pod., u člověka pak duševní hnutí [Eccl 9:6], předsevzetí, touhy, naděje [Eccl 9:4 , Eccl 9:10], hlavně pak vědomí sebe sama, své individuality i konce ž-a [Eccl 9:5]. Smrt je temnota [Eccl 11:8] a zničení všech rozdílů mezi lidmi [Job 3:19], kdežto ž. je světlo [Job 3:20 ; Job 33:28 , Job 33:30; Ps 27:1 ; Ps 36:10; Eccl 11:7n]. Pro Izraelce ž. znamenal v podstatě nejvyšší dobro [Job 2:4; Pro 3:16] a »dlouhost dnů« byla vyprošována od Boha [1Kgs 3:11] a považována za zvláštní jeho přízeň [Gen 15:15; Judg 8:32; Deut 5:16 ; Deut 32:47]. Neboť i živému psu je lépe než mrtvému lvu [Eccl 9:4]. »Býti stár a plný dnů« znamenalo vyznamenání od Boha [Gen 25:8 ; Gen 35:29; Job 42:17]. Jen zoufalec si přeje smrt [Job 3:12 , Job 3:17nn]. Badatelé tvrdí, že ž. je sz slovo pro »štěstí«.

Původcem ž-a je tvůrčí činnost Boží. On je studnice ž-a [Ps 36:10], pramen vod živých [Jer 2:13 ; Jer 17:13], »on je ž. tvůj i dlouhost dnů tvých« [Deut 30:20]. To je všeobecně orientální názor, ale na rozdíl od tohoto názoru je až nápadné, jak málo se SZ pokouší blíže popsat tuto stvořitelskou činnost Boží v podrobnostech. Gen 2:7 praví, že Bůh »vdechl dchnutí ž-a« v chřípě stvořeného člověka; Gen 9:4; Lev 17:11 , Lev 17:14 připomíná, že krev je sídlem ž-a, po případě sídlem duše [Deut 12:23]. Gen 6:17 ; Gen 7:15 , Gen 7:22; Job 34:14n; Ps 104:29n mluví o duchu [rûach] ž-a, jenž byl dán člověku a nad nímž Bůh svrchovaně vládne, ale ani zde nejde o pokus vysvětlit nějak blíže vznik ž-a, nýbrž o zdůraznění, že člověk nemá ž. ve své moci. Ž. mu byl jen propůjčen od toho, který může »usmrtiti i obživiti« [Deut 32:39], v jehož ruce je duše všelikého živočicha a duch každého lidského těla [Job 12:10]. V jeho moci je také zkrácení ž-a [Gen 6:3], obrazně řečeno: vyhnání od »stromu ž-a« [Gen 3:22].

To, co Izraelce především zajímalo, nebyl způsob vzniku ž-a, ale to, že člověk svým ž-em je naprosto vázán na Boha [Ps 139:13nn]. Bůh podle Exod 32:32; Ps 69:29; Mal 3:16 vede »knihu ž-a« [sr. Isa 4:3]. A poněvadž Bůh s Izraelem uzavřel smlouvu, závisí život Izraele i jeho jedinců na tom, jaký poměr mají ke Slovu Božímu, vtělenému v Zákon. Bůh předložením Zákona postavil před Izraele volbu mezi ž-em a smrtí [Deut 30:15 - Deut 30:20], neboť jeho slovo není prázdné [Kral. »daremné«] slovo, nýbrž sám ž. [Deut 32:47]. Člověk sice musí k udržení ž-a pracovat [Gen 3:19 ; Gen 27:40; 2Cor 4:7; Pro 27:27], ale ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových. Ať vykládáme tento výrok z Deut 8:3 jakkoli, vždy vězí za ním myšlenka, že pozemský ž. člověka není závislý jen na chlebu, nýbrž především na Bohu. Proto Amos 8:11nn zazna- menává Boží hrozbu, že pošle na Izraele nedostatek svého slova [»hlad a žízeň po slyšení slov Hospodinových«], což povede ke zkáze nevěrného lidu [sr. 1Sam 3:1]. Ezechiel pak za jediný základ ž-a prohlašuje poslušnost Božího slova [Ezek 3:18nn ; Ezek 14:13nn ; Ezek 18:1nn ; Ezek 33:1nn]. O existenci člověka rozhoduje jeho poměr ke slovu Božímu. Kdo se mu vzepře, propadá panství svých vlastních pudů a tím sebezničení [Ezek 20:11 , Ezek 20:21 , Ezek 20:30]. Neposlušnost vede ke smrti. Hab 2:4 pak vyvrcholuje tuto prorockou linii prohlášením, že spravedlivý bude živ z víry [sr. Amos 5:4 , Amos 5:14; Jer 38:20]. Ž. je prostě dar Boží, anebo, podle Př, dar Moudrosti [Boží], jež uvádí na cestu ž-a [Pro 2:19 ; Pro 6:23 ; Pro 8:35 ; Pro 9:11 ; Pro 10:17; sr. Jer 21:8], přidává dlouhost dnů a let ž-a [Pro 3:2 ; Pro 4:10], je stromem ž-a [Pro 3:18]. V Př ovšem je prorocký důraz na přímé zasažení Boží nalomen tím, že i naučení moudrého je pokládáno za pramen ž-a [Pro 13:14, sr. 4,13; 6,23; 10,17] právě tak jako rozumnost [Pro 16:22].

Ale bylo by nesprávné se domnívat, že ž-em je míněna jen animální životnost, životní síla [Job 3:20], pozemské statky, zdraví [Pro 4:22 ; Pro 14:30], početnost potomstva, vysoký věk [Ps 21:5 ; Ps 34:13] a pod., i když si SZ těchto hodnot nesmírně váží. Ale to, že SZ počítá ve výjimečných případech s dlouhým věkem i u těch, kteří jsou Bohu nevěrní [Job 21:7; Ps 73:2nn ; Ps 92:8n], hlavně však to, že ž. spojuje s poslušností Božímu slovu a s plněním Božích příkazů [Lev 18:5; Isa 55:3; Ezek 18:32 ; Ezek 33:15; Amos 5:4 , Amos 5:14], ukazuje, že ž. byl pro Izraelce něčím vyšším než pouhou biologickou veličinou [Ps 17:14n]. Badatelé tvrdí, že ž. je ve SZ výrazem pro nejvyšší dobro, jež teprve dává pozemským hodnotám pravý smysl a pořadí [Pro 10:16 ; Pro 11:19]. Milosrdenství Boží je žalmistům cennější než ž. [Ps 63:4]. Skutečný ž. spočívá ve vnitřním uspokojení srdce, ve spojení s Bohem, s božskou Moudrostí [Pro 2:19 ; Pro 8:35n ; Pro 13:14]. Je to vědomí Boží přízně a pokoj svědomí [Ž 23; Pro 3:21 - Pro 3:27 ; Pro 11:3 - Pro 11:8], vědomí Boží lásky [Pro 8:35, sr. 12,2]. Je příznačné, že LXX překládá u Hos 10:12 hebr. chésed [= milosrdenství] řeckým zóé [= život] . »Síla, zdraví, radost, požehnání, světlo, život se stávají pojmy souznačnými jako i jejich protějšky: mdloba, nemoc, bolest, kletba, tma, smrt. Žít vzdálen Boha je totéž jako nežít vůbec« [Bič II., str. 241]. I při umírání je tento ž. z Boha útěchou [Job 19:25; Ps 16:9 , Ps 16:11 ; Ps 17:15 ; Ps 49:16, sr. 56,14; 63,4; 73,23nn]. Ž. není jen protikladem smrti, ale souhrnem Božího požehnání a Božích zaslíbení [Ps 36:8nn; Pro 21:21]. Dan 12:2 mluví dokonce o věčném ž-ě [*Věčně, věčnost. *Smrt]. I když tyto úvahy o ž-ě jsou většinou v t. zv. Spisech [*Bible], jež jsou pokládány za pozdní knihy SZ-a, je nepravděpodobné, že by neměly kořeny v dobách starších a neplynuly jako důsledek z izraelského pojetí Boha jako Boha smlouvy, který svému lidu dává ž. [Deut 32:39]. Ovšem, k plnému rozvinutí těchto myšlenek došlo až po návratu z Babylona, v době Makkabejců, v rabínské literatuře a zvláště v době LXX.

2. V NZ-ě jde o překlad řeckých výrazů zóé a ojediněle bios, při čemž bios v NZ-ě označuje ž. po vnější, fysické stránce [Luke 8:14; 1Tim 2:2], kdežto zóé může spíše znamenat ž. po obsahové stránce. Ale zóé tvoří převážnou většinu míst, kde se v NZ-ě vyskytuje v kral. překladu výraz ž. Může jít o označení přirozeného, pozemského ž-a [Luke 16:25; 1Cor 16:19; 2Cor 1:8; Phil 1:20; Heb 7:3]. Jako ve SZ-ě, tak i v NZ-ě ž. a psyché [= duše] bývají souznačnými pojmy [Mark 8:35; Luke 12:15 , Luke 12:20]. Ž. pozemský je pomíjející, pára, která zmizí [Jas 4:14], končí smrtí [Luke 1:75; Heb 2:15 ; Heb 7:3], a přece je něčím posvátným [Matt 5:21], protože je Božím darem. A právě proto, že je Božím darem [Luke 12:20 , Luke 12:25n] a že jen Bůh může obživiti a umrtviti [Rom 4:17; 1Tim 6:13, sr. John 5:21 ; John 6:27], není pro věřícího třeba, aby se úzkostlivě staral o to, čím bude živ a čím se bude odívat, ano, tato starost je pokládána za nedostatek víry. Bůh pečuje o ž. nebeského ptactva i o odění rostlin. Jak by nepečoval o ž. těch, kteří ho milují a na něho spoléhají? [Matt 6:24 - Matt 6:33 ; Matt 10:29; Luke 12:6 , Luke 12:23nn].

A přece podle nz pojetí tento pozemský, fysický ž. není ještě pravým ž-em. Je to ž. nanejvýš předběžný [1Cor 15:19; 1Tim 4:8], ž. v těle [Gal 2:20; Phil 1:22], který je vlastně smrtí, není-li spojen s pravým ž-em [Matt 8:22; Luke 15:24 , Luke 15:32]. Platí to zvláště o člověku v hříších, který je podle nz svědectví vlastně mrtev [Eph 2:1 , Eph 2:5; Col 2:13. »Vdova, která si počíná bujně, je za živa mrtva«, 1Tim 5:6 v Žilkově překladu. Sr. Rev 3:1]. NZ ve shodě se současnou rabínskou theologií staví proti tomuto v podstatě porušitelnému ž-u ž. neporušitelný, věčný [Matt 19:16 , Matt 19:29 ; Matt 25:46; Mark 10:17; John 3:15n ; John 4:14 ; John 6:27; Acts 13:46 , Acts 13:48; Rom 2:7 ; Rom 5:21 ; Rom 6:22n; Gal 6:8; 1Tim 1:16 ; 1Tim 6:12; Titus 1:2 ; Titus 3:7; Jude 1:21]. Je to ž. budoucí [1Tim 4:8], na nějž se myslí i tam, kde výraz ž. nemá žádného přívlastku [Matt 7:14 ; Matt 18:8n;Mark 9:43 , Mark 9:45; 1Pet 3:10; 2Pet 1:3]. Tak jako člověk nevládne nad tělesným, přirozeným ž-em, tak věčný ž. musí mu být darován, je-li k tomu předzřízen [Acts 13:48], je-li jeho jméno zapsáno v knize ž-a [Rev 3:5 ; Rev 13:8 ; Rev 17:8 ; Rev 20:12 , Rev 20:15 ; Rev 21:27]. Pak může na něm dostat podíl [Mark 10:17; Luke 10:25; Titus 3:7; 1Pet 3:7], může se mu ho dostat [Mark 10:30], do něho vejít [Matt 18:8n ; Matt 19:17; Mark 9:43nn], najít k němu cestu [Mark 7:13n], jež vede pokáním [Acts 11:18]. Je to ž. bez utrpení a porušitelnosti [Rev 21:4 ; Rev 22:2nn], v němž přestanou pozemské poměry [Mark 12:23], ž. radostný [Matt 25:21 , Matt 25:23] a v slávě [2Tim 2:10; 1Pet 5:1 , 1Pet 5:4 , 1Pet 5:10], takže lze říci, že ž. a sláva jsou souznačné pojmy [sr. 1Pet 5:4 s Jas 1:12; Rev 2:10].

Na rozdíl od současné rabínské theologie je NZ-u základem, nositelem, pramenem a zjevitelem pravého ž-a Ježíš Kristus a jeho vzkříšení z mrtvých. Ježíš jako Boží slovo má ž. v sobě [John 1:4 ; John 5:26 ; John 6:57 ; John 11:25 ; John 14:6; 1John 1:1n ; John 5:11 , John 5:20], a ačkoli byl ukřižován a zemřel, přemohl smrt [Rom 5:10] a živ jest z moci Boží [2Cor 13:4; Rev 1:18]. Tím byla smrt zbavena moci. Kdo věří v tento spasitelný čin Boží, t. j. v Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, má naději na nový ž. [Rom 1:17; Gal 3:11; Titus 1:1n; Heb 10:38], bude míti ž. [John 3:15n; Rom 6:8nn; sr. 10,9; 1Tim 1:16]. Jen věřící v Ježíše Krista je hoden věčného ž-a [Acts 13:46]. Ježíš Kristus je tedy ten, kdo vyvedl na světlo ž. a nesmrtelnost [2Tim 1:10], je vůdcem [archégos] k životu [Acts 3:15, Kral. »dárce ž-a«]; v něm jest ž [2Tim 1:1; 1John 5:11], on je vzkříšení i ž. [John 11:25], cesta, pravda i ž. [John 14:6; 1John 5:20]. S tohoto hlediska věčný ž. znamená býti s Kristem [2Cor 5:8; Phil 1:23; 1Thess 4:17].

Ale poněvadž spása skrze smrt a zmrtvýchvstání Kristovo se už stala skutečností, i věčný ž. se už nějak obráží v přítomnosti a proměňuje ž. »v těle«. Bezpečná jistota naděje na věčný ž., zplozená ve věřících skrze vzkříšení Ježíše Krista [1Pet 1:3], působí v nich určité změny [1Pet 3:7 , 1Pet 3:10; Jude 1:21], které jsou sice tělesnému zraku dosud skryty, tak jako je Kristus skryt v Bohu [Col 3:3n], ale které tu jsou. Už nyní je možno uchopit se věčného ž-a [1Tim 6:19, Kral. »dosáhni věčného ž-a«], neboť Kristus svým zmrtvýchvstáním se stal druhým Adamem, počátkem nového, věřícího lidu. Jím se vlomila do tohoto světa budoucnost [Ř. 5,12-21; 1Cor 15:20nn], která připodobňuje věřící obrazu Syna Božího [Rom 8:29]. Se vzkříšením z mrtvých přišel i Duch sv., závdavek, první splátka budoucího ž-a [Rom 8:11 , Rom 8:23; 2Cor 1:22 ; 2Cor 5:5; sr. Gal 4:6n]; tento Duch obživuje [1Cor 15:45; 2Cor 3:6], Budoucí sláva je už nějak na věřících patrná [Rom 8:30; 2Cor 3:6 - 2Cor 3:18]. Neboť věřící byli s Kristem ukřižováni světu [Rom 6:1 - Rom 6:11; Gal 6:14], aby se při nich zjevil ž. Kristův [2Cor 4:10 - 2Cor 4:16], aby v jejich těle veleben byl Kristus [Phil 1:20nn]. Věřící už nežijí sobě, ale Kristu a Bohu, pro Krista a pro Boha [Rom 6:11 , Rom 6:13; 2Cor 5:15; Gal 2:19n]. Kristus žije v nich [Gal 2:20] a oni v něm [Rom 6:11], a to skrze víru. Je to totéž, jako když Pavel řekne, že věřící chodí, jsou vedeni Duchem [Rom 8:12nn; Gal 5:25], chodí v novotě ž-a [Rom 6:4], ve *spravedlnosti [Rom 6:12 - Rom 6:23]. A poněvadž předním ovocem Ducha je láska, je tento nový ž. patrný věřícím na lásce [Gal 5:22n]. Poněvadž je věřící osvobozen od hříchu [Rom 6:18 , Rom 6:22 ; Rom 8:2], je mu dána možnost plnit vůli Boží [Rom 6:2 , Rom 6:12 - Rom 6:14 ; Rom 8:2 - Rom 8:10] docela jinak, než dokud žil pod Záko- nem jako krutým vládcem. Ale tento nový ž. nemá věřící pro sebe, nýbrž pro druhé. Věřící se stali vůní Kristovou [2Cor 2:14n], jež má být druhým vůní ž-a k ž-u. To ovšem neznamená, že plný ž. není věcí budoucnosti [Rom 5:1 - Rom 5:11 ; Rom 6:22n ; Rom 8:12 - Rom 8:39; 1K 15; 2Cor 5:1 - 2Cor 5:3; Gal 6:8; Phil 3:8 - Phil 3:14].

Předpokladem tohoto věčného ž-a v přítomnosti je jednak zvěstování slova, jež jednotlivci zprostředkovává Boží milost, jednak víra jež se chopí spásného činu Božího [kříže a zmrtvýchvstání] v poslušnosti a důvěře. Zvěstované evangelium je moc Boží [Rom 1:16; Heb 4:12], slovo ž-a [Phil 2:16; sr. Acts 5:20], jež ničí smrt a zjevuje ž. [2Tim 1:10; Titus 1:2n]. Je-li přijato, je odstraněn hřích, dosaženo odpuštění a tím i spravedlnosti před Bohem, jež umožňuje nový ž.

Zvláště Jan vyzdvihuje přítomnostní stránku věčného ž-a. Kristus je totiž chléb ž-a [John 6:35 , John 6:48], světlo ž-a [John 8:12]; on dává živou vodu [John 4:10n, sr. 7,38]. Jeho slova jsou Duch a ž. [John 6:63 , John 6:68]. Smyslem jeho poslání bylo dáti ž. [John 6:33 ; John 10:10; 1John 4:9]. On je vzkříšení i život [John 11:25]. Proto věřící už nyní mají ž. [John 3:15n , John 3:36 ; John 6:40,47; 20,31; 1John 3:15 ; John 5:11n , John 5:13], přešli ze smrti do ž-a [John 5:24; 1John 3:14]. V okamžiku jeho zvěstování mrtví slyší hlas Syna Božího a ožívají [John 5:25, sr. 4,14; 5,40; 6,40 51.58; 1John 4:9]. Už nyní dal věřícím něco ze Své budoucí slávy [John 17:22]. Věčný ž. se v přítomnosti projevuje v lásce [John 15:9 - John 15:17], jejímž pramenem je ovšem vědomí, že jsme milováni od Krista [od Otce, John 13:34 ; John 15:12; 1John 4:7 - John 4:10]. Tato láska může být důkazem toho, že jsme přešli ze smrti do ž-a [1John 3:14n]. Ale věčný ž. v současnosti se projevuje i ve smělé důvěře, doufanlivosti a radostnosti [1John 3:21 ; John 5:13n], s nimiž přistupujeme k Bohu [John 14:13n ; John 15:7 , John 15:16 ; John 16:23n; 1John 5:15; John 15:11 ; John 16:20nn ; John 17:13; 1John 1:4]. Jinak, i když poněkud gnosticky řečeno, věčný ž. v současnosti se projevuje v *poznání Boha a toho, kterého poslal [John 17:3]. Kdo má tento ž., má vše [John 10:10].