Aplikace, kterou právě používáte, je biblický program Studijní on-line bible (dále jen SOB) verze 2. Jedná se prozatím o testovací verzi, která je oproti původní verzi postavena na HTML5, využívá JavaScriptovou knihovnu JQuery a framework Bootstrap. Nová verze přináší v některých ohledech zjednodušení, v některých ohledech je tomu naopak. Hlavní výhodou by měla být možnost využívání knihovny JQuery pro novou verzi tooltipů (ze kterých je nově možné kopírovat jejich obsah, případně kliknout na aktivní odkazy na nich). V nové verzi by zobrazení překladů i vyhledávek mělo vypadat "profesionálněji", k dispozici by měly být navíc např. informace o modulech apod. Přehrávač namluvených překladů je nyní postaven na technologii HTML5, tzn., že již ke svému provozu nepotřebuje podporu Flash playeru (který již oficiálně např. pro platformu Android není k dispozici, a u kterého se počítá s postupným všeobecným útlumem).
Application you're using is a biblical program Online Bible Study (SOB), version Nr. 2. This is yet a testing release, which is (compared to the previous version) based on HTML5, uses JQuery JavaScript library and Bootstrap framework. The new version brings in some aspects simplifications. The major advantage should be the possibility of using JQuery for the new version tooltips (from which it is now possible to copy their content, or click on active hyperlinks). In the new version are also available informations about the modules and the like. The player of the narrated translations is now HTML5 powered (he does not need Flash player). I hope, that the new features will be gradually added.
Diviš Libor URL: www.obohu.cz E-mail: infoobohu.cz Skype: libordivis
Studijní charakter Pavlíkova překladu je zřetelný z bohatého poznámkového aparátu, v němž jsou obsaženy překladové varianty, textová kritika, lingvistické a teologické poznámky. Proto četba tohoto překladu je náročná, ale v důsledku ovšem obohacující. Miloš Pavlík ve své předmluvě píše, že: „Plné přesvědčení o Božím vdechnutí Písem vedlo k snaze překládati tak doslovně, jak jen bylo možno; bylo-li někde, ať v zájmu srozumitelnosti či pro vyhnutí přílišným jazykovým tvrdostem, záhodno podati překlad volnější — leckdy lze volnějším překladem vystihnouti smysl originálu lépe než překladem formálně doslovným — je doslovný překlad zpravidla uveden v poznámce pod čarou se značkou „D.“ („doslovně“).“ Výsledný překlad není tedy doslovný za každou cenu (na úkor srozumitelnosti). Spíše jde o snahu podat překlad výstižný (přesný), který se snaží vystihnout intence původního hebrejského a řeckého textu. Tuto snahu můžeme například vidět ve slovosledu, který – jak říká sám překladatel: „se na mnoha místech více než je snad v jiných překladech obvyklé odchýlil od slovosledu původního textu. To zejména proto, že slovosledem se zhusta vyjadřuje důraz na některé části věty, a to se v řečtině Nového Zákona namnoze děje jinak než v češtině.“
Překládání řeckých sloves věnoval M. Pavlík zvláště velkou péči. Zejména při snaze o „doslovný překlad“ musel řešit mnoho nesnází s řeckými slovesnými časy, které nemají vždy v češtině adekvátní ekvivalent. V těchto případech se M. Pavlík musel uchýlit k pomocným opisům, nebo rozvinutím do vedlejších vět. Pavlík si ve svém překladu dává práci s diferenciací pojmů; snaží se odlišit vzájemně si podobné pojmy (naopak není důsledně konkordantní v lexikální rovině). Z hlediska češtiny je nápadná určitá archaičnost Pavlíkovy řeči – mnoho přechodníků, časté užívání pasiva. Při překladu NZ přihlížel Pavlík k více vydáním řeckého textu. Zároveň prováděl i vlastní textovou kritiku ve vztahu k odchylným variantám. Předlohou pro SZ byl hebrejský (v některých knihách zčásti aramejský) tzv. „masoretský“ text, z něhož vychází většina překladů.
Elektronická verze kompletního překladu Bible vychází z podkladů tištěné verze nakladatelství Kvartus Media z roku 2014, v nichž byly provedeny drobné jazykové korektury, opraveny některé chyby v odkazech na verše a odkazy byly převedeny na úplné odkazy (kniha/kapitola/verš/číslo poznámky). Výsledkem je 136 000 aktivních poznámek ...
Copyright: Miloš Pavlík, Rostislav Pavlík; URL: www.pavlikrecords.sk, www.milos-pavlik.eu/cz/
Indem er eifrig die Herrlichkeit Jehovas sucht, ist David besorgt, daß er in einem Hause von Zedern wohnt, während Jehova unter Teppichen wohnt. Er wünscht Ihm ein Haus zu bauen - ein gutes Begehren, aber eines, das Gott nicht erfüllen konnte. Das Werk des Erbauens des Tempels gehörte dem Friedefürsten an. David stellte Christum leidend und siegend dar, infolgedessen nicht im unangefochtenen Genuß des irdischen Reiches, in dem er allen Nationen die Tore des Tempels öffnet, in dem der Herr der Gerechtigkeit angebetet werden sollte. Dann kehrt er sozusagen in seine eigene persönliche Stellung zurück, in der Gott ihn in einer besonderen Weise segnete. David war mehr als ein Vorbild; er war wahrhaftig der Stamm jener Familie, der Christus Selbst entspringen sollte. Das wird in dem schönen siebenten Kapitel gelehrt. Ein auserwähltes Gefäß, um die Sache des Volkes Jehovas in Leiden aufrechtzuerhalten, und um unter ihnen die Herrlichkeit des Namens des Herrn wiederherzustellen (V. 8. 9), war Jehova mit ihm gewesen, und David, dem darin besondere Ehre widerfuhr, war auch in seiner Treue ein Gefäß der Verheißung des zukünftigen Friedens und Wohlergehens, die in den Ratschlüssen Gottes Israel bestimmt wurden. Dies waren aber zukünftige Dinge. Das Fortbestehen des Reiches über Israel ist in seiner Familie festgesetzt, das Gott, wenn nötig, züchtigen aber nicht abschneiden wird. Sein Sohn wird das Haus bauen. Schon zur Zeit des Auszuges begehrte der Mann, in dem der Geist war, Jehova eine Wohnung zu machen (2. Mo 15, 2) [1]. Dazu war aber der Messias erforderlich. Bis dahin war Israel ein Wanderer, und Gott war mit ihm.
Die folgenden sind die Hauptgegenstände der dem David gegebenen Offenbarung und seiner Antwort: die unumschränkte Berufung Gottes; das, was Gott für David getan hatte; die Gewißheit der zukünftigen Ruhe für Israel, die Befestigung des Hauses Davids seitens Gottes; sein Sohn soll der Sohn Gottes sein und das Haus bauen; der Thron seines Sohnes soll auf ewig aufgerichtet werden.
Der erste Gedanke Davids - und es ist immer so, wenn der Geist Gottes wirkt - war nicht, sich zu freuen, sondern Gott zu preisen. Dies sind die auffallenden Wesenszüge des Dankgebets: er steht in Frieden und Freiheit vor Gott; er geht hinein und sitzt vor Ihm nieder; gleichzeitig bekennt er seine eigene Nichtigkeit, und wie unwürdig er alles dessen war, was Gott schon getan hatte. Dies war aber nur ein Geringes in den Augen Gottes, der ihm die zukünftigen Herrlichkeiten seines Hauses kundgemacht hatte. Es war Gott, es war nicht nach Menschenweise. Was konnte er noch mehr sagen? Gott kannte ihn; darin lagen sein Vertrauen und seine Freude. Er erkannte an, daß Gott es wahrhaftig getan hatte, und zwar „nach seinem eigenen Herzen"". Es war Gnade, es Seinem Knechte kundzutun. Die Auswirkung alles dessen war, David die Vorzüglichkeit Gottes erkennen zu lassen. Es gab keinen, der Ihm gleich war, und deshalb gab es auf Erden nichts, was mit Seinem auserwählten Volke verglichen werden könnte, die Er Sich zum Volke zu erlösen hinging, und die Er Sich nun bestätigt hatte, daß Israel auf ewig Sein Volk und auf daß Er Selbst ihr Gott sein möchte. Die erhabenste Art des Gebets ist nicht die, die dem Empfinden der Not entspringt, sondern dem Begehren und der Erkenntnis, die durch die Offenbarung der Vorsätze Gottes erzeugt werden - Vorsätze, die Er in Liebe zu Seinem Volke und zur Herrlichkeit Christi erfüllen wird. Zum Schluß bittet er, daß sein Haus der Ort des Segens Gottes sein möchte. Mit einem Wort - er begehrt, daß die Vorsätze Gottes, die all seine Zuneigungen erweckt hatten, durch Jehova Selbst, der sie Seinem Knecht geoffenbart hatte, vollendet werden möchten.
--------------------------------------
Fußnoten:
[1] Die Übersetzung (Fußnote) ist sehr fraglich; es war aber der Gedanke Gottes. Siehe 2. Mo 29, 46.