1A po tři léta setrvávali tak, že mezi Arámem a mezi Isráélem nebylo války; 2a v třetím roce se stalo, že ke králi Isráélovu sestoupil Jehóšáfát, král Júdův. 3A král Isráélův řekl k svým služebníkům: Zda víte, že Rámóth-Gileád patří nám? A my jsme nečinni stran jeho vzetí z ruky krále Arámu. 4A k Jehóšáfátovi řekl: Zda půjdeš se mnou do boje do Rámóth-Gileádu? A Jehóšáfát ke králi Isráélovu řekl: Takový budu já, jaký jsi ty, tak můj lid jako tvůj lid, tak moje koně jako tvoje koně. 5A Jehóšáfát ke králi Isráélovu řekl: Vyžádej si, prosím, nejprve slovo Hospodinovo. 6A král Isráélův shromáždil proroky, asi čtyři sta mužů, a řekl k nim: Zda mám jít do boje proti Rámóth-Gileádu? Či mám nechat tak? I řekli: Vystup a Pán je bude vydávat v ruku krále. 7A Jehóšáfát řekl: Zda tu není jiného proroka Hospodinova, ať se můžeme dotázat skrze něho? 8A král Isráélův k Jehóšáfátovi řekl: Ještě je jeden muž k dotázání Hospodina skrze něho, ale já ho nenávidím, neboť o mně neprorokuje dobré, nýbrž zlé, Míchájhú, syn Jimlův. A Jehóšáfát řekl: Nechť král tak nemluví. 9Král Isráélův tedy zavolal na jednoho dvořana a řekl: Pospěš - Míchájhúa, syna Jimlova! 10A král Isráélův a Jehóšáfát, král Júdův, seděli každý na svém trůně, oblečeni v roucha, na prostranství u vchodu do brány Šómrónu, a před jejich tváří prorokovali všichni proroci; 11a Cidkijjá, syn Kenaanův, si zhotovil rohy ze železa a řekl: Takto řekl Hospodin: Těmito budeš Aráma trkat až do skoncování s nimi. 12A tak prorokovali všichni proroci, výrokem: Vystup do Rámóth-Gileádu a měj úspěch, neboť je Hospodin vydá v ruku krále. 13A ten posel, jenž odešel zavolat Míchájhúa, k němu promluvil výrokem: Hle, prosím, slova proroků: jedněmi ústy dobro pro krále; nechť je, prosím, tvé slovo jako slovo jednoho z nich, takže promluvíš dobro. 14A Míchájhú řekl: Jako že je živ Hospodin, že co bude Hospodin ke mně říkat, to budu mluvit. 15I přišel ke králi a král k němu řekl: Míchájhú, zda máme jít do Rámóth-Gileádu k boji či máme nechat tak? I řekl: Vystup a měj úspěch, neboť je Hospodin vydá v ruku krále. 16A král k němu řekl: Kolikrát ještě tě já budu zapřísahávat, abys ke mně nemluvil, leč pravdu ve jménu Hospodinově? 17I řekl: Uviděl jsem všechen Isráél - byli rozptýleni na horách jako ovce, jež nemají pastýře, a Hospodin řekl: Tito nemají pánů, nechť se vracejí v pokoji, každý k svému domu. 18A král Isráélův řekl k Jehóšáfátovi: Zda jsem k tobě neřekl: Nebude o mně prorokovat dobré, nýbrž zlé? 19I řekl: Slyš tedy slovo Hospodinovo: Uviděl jsem Hospodina sedícího na svém trůnu a všechen zástup nebes stojící před ním, zprava jemu i zleva jemu; 20a Hospodin řekl: Kdo bude umět zlákat Acheáva, aby musel vystoupit a padnout v Rámóth-Gileádu? A když řekl tento takto a tento říkal takto, 21vyšel jistý duch a stanul před tváří Hospodinovou a řekl: Já ho budu umět zlákat. A Hospodin k němu řekl: Čím? 22I řekl: Mohu vyjít a stát se duchem lži v ústech všech jeho proroků. A řekl: Budeš ho umět zlákat a i přemoci; vyjdi a učiň tak. 23Nuže tedy, hle, dal Hospodin v ústa všech těchto proroků ducha lži a Hospodin o tobě promluvil zlo. 24Tu se přiblížil Cidkijjá, syn Kenaanův, a udeřil Míchájhúa na líce a řekl: Kudy to Duch Hospodinův z mé blízkosti přešel mluvit s tebou? 25A Míchájhú řekl: Hle, ty budeš vidět v onen den, až budeš vstupovat z pokoje v pokoj, chtěje se skrýt. 26A král Isráélův řekl: Vezmi Míchájhúa a zaveď ho zpět k Ámónovi, veliteli města, a k Jóášovi, synu královu, 27a řekni: Takto řekl král: Vsaďte tohoto v dům vazby a až do mého příchodu v pokoji mu dávejte jíst chléb tísně a vodu tísně. 28A Míchájhú řekl: Budeš-li se jakkoli v pokoji vracet, nepromluvil skrze mne Hospodin. A řekl: Naslouchejtež, zástupy lidu, oni všichni! 29I vystoupil král Isráélův a Jehóšáfát, král Júdův, k Rámóth-Gileádu; 30a král Isráélův řekl k Jehóšáfátovi: Chci se přestrojit a tak vstoupit v bitvu, ale ty si obleč svá roucha. Král Isráélův se tedy přestrojil a vstoupil v bitvu; 31a král Arámu velitelům vozů, jichž měl třicet a dva, rozkázal výrokem: Nebudete v boji za cíl mít malého ani velikého, nýbrž samotného krále Isráélova. 32A jak velitelé vozů uviděli Jehóšáfáta, stalo se, že si oni řekli: To je jistě Isráélův král; a odbočili proti němu k boji. A Jehóšáfat vzkřikl; 33a jak velitelé vozů shledali, že to není král Isráélův, stalo se, že se od pronásledování ho odvrátili. 34A kdosi z luku naslepo vystřelil a zasáhl krále Isráélova mezi spáry pancíře; i řekl k svému vozataji: Obrať svůj směr a vyvez mě z vojska, neboť jsem raněn. 35A boj se v onen den vzmohl, takže král musel ve vozidle naproti Arámovi stát, a za večera umřel, a krev ze zranění natekla do nitra vozu. 36A za zacházení slunce prošel vojskem pokřik, výrok: Každý do svého města a každý do své země! 37A když král umřel, byl dopraven do Šómrónu, a v Šómrónu krále pohřbili. 38A když se u rybníka v Šómrónu jali oplachovat vůz, jali se psi lízat krev (když se koupaly nevěstky), podle slova Hospodinova, jež vyslovil. 39A ostatní věci Acheávovy a vše, co vykonal, a dům ze slonoviny, jejž zbudoval, a všechna města, jež zbudoval, - zda ony nejsou vypsány na knize letopisů králů Isráélových? 40I ulehl Acheáv se svými otci a kralování se místo něho ujal Achazjáhú, jeho syn. 41A Jehóšáfát, syn Ásův, se ujal kralování nad Júdou ve čtvrtém roce Acheáva, krále Isráélova. 42Při započetí svého kralování byl Jehóšáfát ve věku třiceti a pěti let a dvacet a pět let kraloval v Jerúsalémě, a jméno jeho matky Azúvá, dcera Šilchího. 43A chodil vší cestou Ásy, svého otce, - neodvrátil se od ní, - k vykonávání toho, co bylo v očích Hospodinových správné. 44Jenže výšiny ještě nebyly odstraněny; lid - ti na výšinách obětovali a zakuřovali. 45A s králem Isráélovým uzavřel Jehóšáfát mír. 46A ostatní věci Jehóšáfátovy, jeho hrdinství, jež projevil, a jak bojoval, - zda ony nejsou vypsány na knize letopisů králů Júdových? 47A ostatek chrámových smilníků, jenž zbyl ve dnech Ásy, jeho otce, ze země vymetl. 48A v Edómu nebylo krále, králem byl správce. 49A Jehóšáfát zřídil taršíšské lodi k plavbě do Ófíru pro zlato, ale neodplulo se, neboť lodi v Ecjón-Geveru ztroskotaly. 50Tehdy řekl k Jehóšáfátovi Achazjáhú, syn Acheávův: Nechť s tvými služebníky plují na lodích moji služebníci. Ale Jehóšáfát nesouhlasil. 51I ulehl Jehóšáfát se svými otci a byl se svými otci pohřben ve městě Dávida, svého otce; a kralování se místo něho ujal Jehórám, jeho syn. 52Achazjáhú, syn Acheávův, se ujal kralování nad Isráélem v Šómrónu v sedmnáctém roce Jehóšáfáta, krále Júdova, a kraloval nad Isráélem dvě léta; 53a jal se činit, co bylo zlé v očích Hospodinových, a chodit cestou svého otce a cestou své matky a cestou Jároveáma, syna Nevátova, jenž svedl Isráéle k hřešení, 54a sloužit Baalovi a klanět se mu a dráždit Hospodina, Boha Isráélova, podle všeho, co činil jeho otec.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 AHAB SLAIN AT RAMOTH-GILEAD. (1Ki. 22:1-36)
continued three years without war between Syria and Israel--The disastrous defeat of Ben-hadad had so destroyed his army and exhausted the resources of his country, that, however eager, he was unable to recommence active hostilities against Israel. But that his hereditary enmity remained unsubdued, was manifest by his breach of faith concerning the treaty by which he had engaged to restore all the cities which his father had seized (
1Kgs 20:34).
2 Jehoshaphat the king of Judah came down to the king of Israel--It was singular that a friendly league between the sovereigns of Israel and Judah should, for the first time, have been formed by princes of such opposite characters--the one pious, the other wicked. Neither this league nor the matrimonial alliance by which the union of the royal families was more closely cemented, met the Lord's approval (
2Chr 19:2). It led, however, to a visit by Jehoshaphat, whose reception in Samaria was distinguished by the most lavish hospitality (
2Chr 18:2). The opportunity of this visit was taken advantage of, to push an object on which Ahab's heart was much set.
3 Know ye that Ramoth in Gilead is ours--a Levitical and free town on the north border of Gad (
Deut 4:43;
Josh 21:38), on the site of the present Salt Lake, in the province of Belka. It lay within the territories of the Israelitish monarch, and was unjustly alienated; but whether it was one of the cities usurped by the first Ben-hadad, which his son had promised to restore, or was retained for some other reasons, the sacred historian has not mentioned. In the expedition which Ahab meditated for the recovery of this town, the aid of Jehoshaphat was asked and promised (see
2Chr 18:3). Previous to declaring hostilities, it was customary to consult the prophets (see on
1Sam 28:8); and Jehoshaphat having expressed a strong desire to know the Lord's will concerning this war, Ahab assembled four hundred of his prophets. These could not be either the prophets of Baal or of Ashteroth (
1Kgs 18:19), but seem (
1Kgs 22:12) to have been false prophets, who conformed to the symbolic calf-worship of Jehovah. Being the creatures of Ahab, they unanimously predicted a prosperous issue to the war. But dissatisfied with them, Jehoshaphat inquired if there was any true prophet of the Lord. Ahab agreed, with great reluctance, to allow Micaiah to be summoned. He was the only true prophet then to be found residing in Samaria, and he had to be brought out of prison (
1Kgs 22:26), into which, according to JOSEPHUS, he had been cast on account of his rebuke to Ahab for sparing the king of Syria.
10 a void place--literally, "a threshing-floor," formed at the gate of Samaria.
11 Zedekiah the son of Chenaanah made him horns of iron--Small projections, of the size and form of our candle extinguishers (worn in many parts of the East as military ornaments), were worn by the Syrians of that time, and probably by the Israelite warriors also. Zedekiah, by assuming two horns, personated two heroes, and, pretending to be a prophet, wished in this manner to represent the kings of Israel and Judah in a military triumph. It was a symbolic action, to impart greater force to his language (see
Deut 33:17); but it was little more than a flourish with a spontoon [CALMET, Fragments].
14 what the Lord saith unto me, that will I speak--On the way the messenger who conducted [Micaiah] to the royal presence informed him of the tenor of the prophecies already given and recommended him to agree with the rest, no doubt from the kindly motive of seeing him released from imprisonment. But Micaiah, inflexibly faithful to his divine mission as a prophet, announced his purpose to proclaim honestly whatever God should bid him. On being asked by the king, "Shall I go against Ramoth-gilead, or shall I forbear?" the prophet gave precisely the same answer as the previous oracles that had been consulted; but it must have been given in a sarcastic tone and in ironical mockery of their way of speaking. Being solemnly urged to give a serious and truthful answer, Micaiah then declared the visionary scene the Spirit had revealed to him;--
17 I saw all Israel scattered upon the hills, as sheep that have not a shepherd--The purport of this was that the army of Israel would be defeated and dispersed; that Ahab would fall in the battle, and the people return without either being pursued or destroyed by the enemy.
18 Did I not tell thee that he would prophesy no good concerning me, but evil?--Since Ahab was disposed to trace this unwelcome truth to personal enmity, Micaiah proceeded fearlessly to tell the incensed monarch in full detail what had been revealed to him. The Hebrew prophets, borrowing their symbolic pictures from earthly scenes, described God in heaven as a king in His kingdom. And as earthly princes do nothing of importance without asking the advice of their counsellors, God is represented as consulting about the fate of Ahab. This prophetic language must not be interpreted literally, and the command must be viewed as only a permission to the lying spirit (
Rom 11:34) [CALMET].
24 Zedekiah the son of Chenaanah went near, and smote Micaiah on the cheek--The insolence of this man, the leader of the false prophets, seems to have been provoked by jealousy at Micaiah's assumed monopoly of the spirit of inspiration. This mode of smiting, usually with a shoe, is both severe and ignominious. The calm reply of the Lord's prophet consisted in announcing the fate of the false prophets who suffered as the advisers of the disastrous expedition.
26 Take Micaiah, . . . Put this fellow in prison--Ahab, under the impulse of vehement resentment, remands the prophet until his return.
27 bread of affliction, water of affliction--that is, the poorest prison fare. Micaiah submitted, but reiterated aloud, in the presence of all, that the issue of the war would be fatal to Ahab.
29 went up to Ramoth-gilead--The king of Israel, bent on this expedition, marched, accompanied by his ally, with all his forces to the siege; but on approaching the scene of action, his courage failed, and, hoping to evade the force of Micaiah's prophecy by a secret stratagem, he assumed the uniform of a subaltern, while he advised Jehoshaphat to fight in his royal attire. The Syrian king, with a view either to put the speediest end to the war, or perhaps to wipe out the stain of his own humiliation (
1Kgs 20:31), had given special instructions to his generals to single out Ahab, and to take or kill him, as the author of the war. The officers at first directed their assault on Jehoshaphat, but, becoming aware of their mistake, desisted. Ahab was wounded by a random arrow, which, being probably poisoned, and the state of the weather increasing the virulence of the poison, he died at sunset. The corpse was conveyed to Samaria; and, as the chariot which brought it was being washed, in a pool near the city, from the blood that had profusely oozed from the wound, the dogs, in conformity with Elijah's prophecy, came and licked it [
1Kgs 21:19]. Ahab was succeeded by his son Ahaziah [
1Kgs 22:40].
