1I uslyšel slova Lávánových synů ve výroku: Jákób pobral vše, co měl náš otec, a z toho, co náš otec měl, si zřídil všechnu tuto slávu. 2A Jákób si všiml Lávánovy tváře, že hle, on vůči němu není jako předtím. 3A Hospodin k Jákóbovi řekl: Vrať se do země svých otců a k svému příbuzenstvu a budu s tebou. 4A Jákób poslal a dal povolat Ráchél a Léu na pole k svému drobnému dobytku 5a řekl jim: Já si všímám tváře vašeho otce, že on ke mně není jako předtím; ale Bůh mého otce byl se mnou 6a vy víte, že jsem se vašeho otce naobsluhoval vší svou silou, 7ale váš otec si ze mne natropil bláznů a mou odměnu desetkrát změnil, ale Bůh mu nedal naložit se mnou zle. 8Řekl-li takto: Tvou mzdou budou skvrnité kusy, tu se všechen drobný dobytek jal rodit skvrnité, a řekl-li takto: Tvou mzdou budou pruhované, tu se všechen drobný dobytek jal rodit pruhované. 9Tak Bůh dobytek vašeho otce odňal a dal mně. 10A v čas běhání drobného dobytka se stalo, že jsem pozvedl své oči a ve snu jsem uviděl, že hle, kozlové vyskakující na kozy byli pruhovaní, skvrnití a kropenatí. 11A Boží Anděl ke mně ve snu řekl: Jákóbe! A řekl jsem: Hle, já. 12A řekl: Nuže, pozvedni své oči a viz: Všichni kozlové vyskakující na kozy jsou pruhovaní, skvrnití a kropenatí, neboť jsem si všiml všeho, co ti Láván provádí. 13Já jsem BŮH Béth-Élu, kde jsi pomazal pamětní sloup, kde jsi mi slíbil slib. Nyní vstaň, vyjdi z této země a vrať se do země svého příbuzenstva. 14A Ráchél a Léá odpověděly a řekly mu: Zda ještě máme v domě našeho otce podíl anebo dědictví? 15Zda jím nejsme považovány za cizozemky? Vždyť nás prodal a dokonale strávil i naše peníze. 16Ano, všechno bohatství, jež Bůh odňal od našeho otce, ono patří nám a našim dětem. Nyní tedy učiň vše, co k tobě Bůh řekl. 17A Jákób vstal a vysadil své děti a své ženy na velbloudy 18a sehnal všechen svůj dobytek a všechno své jmění, jehož nabyl, dobytek jím dobytý, jehož nabyl v Paddan-Arámu, aby přišel k Isákovi, svému otci, do země Kenáanu. 19A když Láván odešel stříhat své ovce, ukradla Ráchél domácí bůžky, kteří patřili jejímu otci, 20a Jákób přelstil Lávána, Arammího, tím, že mu neoznámil, že on utíká. 21I utekl on i vše, co měl, ano, vstal a přešel řeku a upřel svou tvář na pohoří Gileád. 22A v třetí den bylo Lávánovi oznámeno, že Jákób utekl. 23I vzal s sebou své bratry a vyrazil za ním cestou sedmi dní a v pohoří Gileádu ho dohonil. 24Ale ve snu noci k Lávánovi, Arammímu, přišel Bůh a řekl mu: Chraň se, abys s Jákóbem nemluvil od dobrého po zlé. 25Láván tedy Jákóba dostihl, a Jákób byl v pohoří postavil svůj stan; i Láván se svými bratry v pohoří Gileádu svůj stan postavil. 26A Láván Jákóbovi řekl: Co jsi to učinil, že jsi mě přelstil a mé dcery jsi odvedl jako válečné zajatkyně? 27Proč ses utajil s útěkem a přelstil jsi mě a neoznámil jsi mi? A byl bych tě vyprovodil s veselím a při písních, při tamburíně a při lyře. 28Ani jsi mi nedovolil políbit své syny a své dcery; to jsi svým činem provedl pošetilost. 29Je v moci mé ruky naložit s vámi zle, ale minulé noci ke mně pronesl Bůh vašeho otce výrok: Chraň se od mluvení s Jákóbem od dobrého po zlé. 30Ale nyní, nechť sis již odešel, protože ses velmi roztoužil po domě svého otce, proč jsi však ukradl mé bohy? 31A Jákób odpověděl a řekl Lávánovi: Protože jsem se bál, neboť jsem si řekl: Abys nechtěl své dcery vyrvat z mé blízkosti. 32U koho své bohy budeš moci najít, nebude žít; před našimi bratry si prohlédni, co je u mne, a vezmi si. Ale Jákób nevěděl, že je ukradla Ráchél. 33A Láván vstoupil v stan Jákóbův a v stan Léin a v stan obou služebnic a nenašel; i vyšel ze stanu Léina a vstoupil v stan Ráchélin. 34A Ráchél byla domácí bůžky vzala a vložila v sedlo velblouda a usedla na ně. A Láván prohrabal celý stan a nenašel; 35i řekla k svému otci: Nechť v očích mého pána neplane, že nemohu před tebou vstát, neboť mi je podle způsobu žen. A prohledal vše a domácích bůžků nenašel. 36A Jákób se rozhněval a s Lávánem se povadil; i odpověděl Jákób a Lávánovi řekl: Co je mým přestoupením, co je mým hříchem, že ses za mnou tak žhavě přihnal? 37Prohrabal jsi přece všechny mé věci - co jsi našel ze všech věcí svého domu? Předlož to zde před mé bratry a své bratry, ať mezi námi dvěma mohou rozhodnout. 38Já jsem byl u tebe těchto dvacet let; tvé ovce a tvé kozy nezmetaly a beranů tvého drobného dobytka jsem nejídal; 39roztrhaného jsem nepřinesl k tobě, jeho ztrátu jsem snášel já - z mé ruky jsi je požadoval, ukradené ve dne i ukradené v noci. 40Bývalo se mnou tak, že mě ve dne sžíralo horko a v noci mráz a můj spánek ubíhal od mých očí. 41Toto bylo mých dvacet let v tvém domě; odsloužil jsem ti čtrnáct let za tvé dvě dcery a šest let za tvůj drobný dobytek, a mou odměnu jsi desetkrát změnil. 42Kdyby při mně nebyl býval Bůh mého otce, Bůh Abráhámův a bázeň Isákova, byl bys mě nyní jistě propustil s prázdnou. Bůh mou bídu a lopotu mých dlaní uviděl a minulé noci posoudil. 43A Láván odpověděl a řekl k Jákóbovi: Dcery jsou mé dcery a synové jsou moji synové a drobný dobytek je můj drobný dobytek, a vše, co ty vidíš, ono patří mně, ale pro mé dcery, co pro ně dnes mohu učinit, nebo pro jejich syny, jež porodily? 44Nyní tedy pojď, můžeme uzavřít smlouvu, já a ty, ať je na svědectví mezi mnou a mezi tebou. 45A Jákób vzal kámen a vyzdvihl jej za pamětní sloup; 46a Jákób řekl svým bratrům: Nasbírejte kamenů. I nabrali kamenů a udělali hromadu, a tam, na té hromadě, pojedli. 47A Láván jí dal název Jegar-sáhadúthá, a Jákób jí dal název Gáleéd. 48A Láván řekl: Tato hromada je dnes svědectvím mezi mnou a mezi tebou. Proto její jméno nazvali Gáleéd 49a Micpá, protože řekl: Nechť na mne a na tebe dohlíží Hospodin, když budeme jeden před druhým ukryti; 50budeš-li mé dcery utiskovat anebo budeš-li pojímat ženy kromě mých dcer… není při nás člověka, viz, svědkem mezi mnou a mezi tebou je Bůh. 51A Láván Jákóbovi řekl: Hle, tato hromada, a hle, pamětní sloup, jejž jsem mezi mnou a mezi tebou zasadil - 52tato hromada je svědkem a pamětní sloup je svědkyní, že já nebudu překračovat tuto hromadu k tobě ani ty že nebudeš překračovat tuto hromadu ke mně, ani tento pamětní sloup, ke zlému. 53Nechť mezi námi rozsuzuje Bůh Abráhámův a Bůh Náchórův, Bůh jejich otce! A Jákób přisáhl při bázni svého otce Isáka. 54A Jákób v pohoří obětoval oběť a pozval své bratry jíst chléb, i pojedli chleba a v pohoří přenocovali. 55A Láván za jitra časně vstal a políbil své syny a své dcery a požehnal jim; i odešel Láván a vrátil se k svému místu.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 ENVY OF LABAN AND SONS. (Gen. 31:1-21)
he heard the words of Laban's sons--It must have been from rumor that Jacob got knowledge of the invidious reflections cast upon him by his cousins; for they were separated at the distance of three days' journey.
2 And Jacob beheld the countenance of Laban--literally, "was not the same as yesterday, and the day before," a common Oriental form of speech. The insinuations against Jacob's fidelity by Laban's sons, and the sullen reserve, the churlish conduct, of Laban himself, had made Jacob's situation, in his uncle's establishment, most trying and painful. It is always one of the vexations attendant on worldly prosperity, that it excites the envy of others (
Eccl 4:4); and that, however careful a man is to maintain a good conscience, he cannot always reckon on maintaining a good name, in a censorious world. This, Jacob experienced; and it is probable that, like a good man, he had asked direction and relief in prayer.
3 the Lord said . . . Return unto the land of thy fathers--Notwithstanding the ill usage he had received, Jacob might not have deemed himself at liberty to quit his present sphere, under the impulse of passionate fretfulness and discontent. Having been conducted to Haran by God (
Gen 28:15) and having got a promise that the same heavenly Guardian would bring him again into the land of Canaan, he might have thought he ought not to leave it, without being clearly persuaded as to the path of duty. So ought we to set the Lord before us, and to acknowledge Him in all our ways, our journeys, our settlements, and plans in life.
4 Jacob sent and called Rachel and Leah--His wives and family were in their usual residence. Whether he wished them to be present at the festivities of sheep shearing, as some think; or, because he could not leave his flock, he called them both to come to him, in order that, having resolved on immediate departure, he might communicate his intentions. Rachel and Leah only were called, for the other two wives, being secondary and still in a state of servitude, were not entitled to be taken into account. Jacob acted the part of a dutiful husband in telling them his plans; for husbands that love their wives should consult with them and trust in them (
Pro 31:11).
6 ye know that . . . I have served your father--Having stated his strong grounds of dissatisfaction with their father's conduct and the ill requital he had got for all his faithful services, he informed them of the blessing of God that had made him rich notwithstanding Laban's design to ruin him; and finally, of the command from God he had received to return to his own country, that they might not accuse him of caprice, or disaffection to their family; but be convinced, that in resolving to depart, he acted from a principle of religious obedience.
14 Rachel and Leah answered--Having heard his views, they expressed their entire approval; and from grievances of their own, they were fully as desirous of a separation as himself. They display not only conjugal affection, but piety in following the course described--"whatsoever God hath said unto thee, do" [
Gen 31:16]. "Those that are really their husbands' helpmeets will never be their hindrances in doing that to which God calls them" [HENRY].
17 Then Jacob rose up--Little time is spent by pastoral people in removing. The striking down the tents and poles and stowing them among their other baggage; the putting their wives and children in houdas like cradles, on the backs of camels, or in panniers on asses; and the ranging of the various parts of the flock under the respective shepherds; all this is a short process. A plain that is covered in the morning with a long array of tents and with browsing flocks, may, in a few hours, appear so desolate that not a vestige of the encampment remains, except the holes in which the tent poles had been fixed.
18 he carried the cattle of his getting--that is, his own and nothing more. He did not indemnify himself for his many losses by carrying off any thing of Laban's, but was content with what Providence had given him. Some may think that due notice should have been given; but when a man feels himself in danger--the law of self-preservation prescribes the duty of immediate flight, if it can be done consistently with conscience.
20 Jacob stole away--The result showed the prudence and necessity of departing secretly; otherwise, Laban might have detained him by violence or artifice.
22 LABAN PURSUES JACOB--THEIR COVENANT AT GILEAD. (Gen. 31:22-55)
it was told Laban on the third day--No sooner did the news reach Laban than he set out in pursuit, and he being not encumbered, advanced rapidly; whereas Jacob, with a young family and numerous flocks, had to march slowly, so that he overtook the fugitives after seven days' journey as they lay encamped on the brow of mount Gilead, an extensive range of hills forming the eastern boundary of Canaan. Being accompanied by a number of his people, he might have used violence had he not been divinely warned in a dream to give no interruption to his nephew's journey. How striking and sudden a change! For several days he had been full of rage, and was now in eager anticipation that his vengeance would be fully wreaked, when lo! his hands are tied by invisible power (
Ps 76:10). He did not dare to touch Jacob, but there was a war of words.
26 Laban said . . . What hast thou done?--Not a word is said of the charge (
Gen 31:1). His reproaches were of a different kind. His first charge was for depriving him of the satisfaction of giving Jacob and his family the usual salutations at parting. In the East it is customary, when any are setting out to a great distance, for their relatives and friends to accompany them a considerable way with music and valedictory songs. Considering the past conduct of Laban, his complaint on this ground was hypocritical cant. But his second charge was a grave one--the carrying off his gods--Hebrew, "teraphim," small images of human figures, used not as idols or objects of worship, but as talismans, for superstitious purposes.
31 Jacob said, . . . With whomsoever thou findest thy gods let him not live--Conscious of his own innocence and little suspecting the misdeed of his favorite wife, Jacob boldly challenged a search and denounced the heaviest penalty on the culprit. A personal scrutiny was made by Laban, who examined every tent [
Gen 31:33]; and having entered Rachel's last, he would have infallibly discovered the stolen images had not Rachel made an appeal to him which prevented further search [
Gen 31:34-
Gen 31:35].
34 Rachel had taken the images, and put them in the camel's furniture, and sat upon them--The common pack saddle is often used as a seat or a cushion, against which a person squatted on the floor may lean.
36 Jacob was wroth--Recrimination on his part was natural in the circumstances, and, as usual, when passion is high, the charges took a wide range. He rapidly enumerated his grievances for twenty years and in a tone of unrestrained severity described the niggard character and vexatious exactions of his uncle, together with the hardships of various kinds he had patiently endured.
38 The rams of thy flock have I not eaten--Eastern people seldom kill the females for food except they are barren.
39 That which was torn of beasts I brought not unto thee--The shepherds are strictly responsible for losses in the flock, unless they can prove these were occasioned by wild beasts.
40 in the day the drought . . . and the frost by night--The temperature changes often in twenty-four hours from the greatest extremes of heat and cold, most trying to the shepherd who has to keep watch by his flocks. Much allowance must be made for Jacob. Great and long-continued provocations ruffle the mildest and most disciplined tempers. It is difficult to "be angry and sin not" [
Eph 4:26]. But these two relatives, after having given utterance to their pent-up feelings, came at length to a mutual understanding, or rather, God influenced Laban to make reconciliation with his injured nephew (
Pro 16:7).
44 Come thou, let us make a covenant--The way in which this covenant was ratified was by a heap of stones being laid in a circular pile, to serve as seats, and in the center of this circle a large one was set up perpendicularly for an altar. It is probable that a sacrifice was first offered, and then that the feast of reconciliation was partaken of by both parties seated on the stones around it. To this day heaps of stones, which have been used as memorials, are found abundantly in the region where this transaction took place.
52 This heap be witness--Objects of nature were frequently thus spoken of. But over and above, there was a solemn appeal to God; and it is observable that there was a marked difference in the religious sentiments of the two. Laban spake of the God of Abraham and Nahor, their common ancestors; but Jacob, knowing that idolatry had crept in among that branch of the family, swore by the "fear of his father Isaac." They who have one God should have one heart: they who are agreed in religion should endeavor to agree in everything else.
