New World Translation of the Holy Scriptures (1991)

1Potom se Ježíš odebral za Galilejské neboli Tiberiadské moře.¹ (¹Mt 14:13 L 9:10) 2Stále ho však následoval velký zástup, protože viděli znamení, jež prováděl na těch, kteří byli nemocní.¹ (¹Mk 6:33 L 9:11 J 2:23) 3Ježíš tedy vyšel na horu¹ a tam seděl se svými učedníky. (¹Mt 15:29) 4Nyní byl blízko pasach¹, židovský svátek. (¹J 2:13 J 5:1) 5Když tedy Ježíš pozvedl oči a pozoroval, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: Kde pro ně koupíme k jídlu chleby?¹ (¹Mt 14:14 Mk 6:35 L 9:12) 6Říkal to však, aby ho zkoušel, neboť sám věděl, co hodlá udělat. 7Filip mu odpověděl: Nestačí pro ně chlebů ani za dvě stě denárů, aby každý dostal trochu.¹ (¹Mk 6:37) 8Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: 9Je zde malý chlapec, který má pět ječných chlebů¹ a dvě malé ryby. Co je to však pro tak mnohé?² (¹2Kr 4:42 ²Mt 14:17 Mk 6:38 L 9:13) 10Ježíš řekl: Nechte lidi spočinout jako u jídla.¹ Na tom místě bylo hodně trávy. A tak muži spočinuli v počtu asi pěti tisíc.² (¹Gn 18:4 ²2Kr 4:43 Mt 14:19 Mt 14:21 Mk 6:39 Mk 6:44 L 9:14) 11Ježíš tedy vzal chleby, a když vzdal díky, rozdělil je těm, kteří spočívali, a podobně i z malých ryb tolik, kolik chtěli.¹ (¹2Kr 4:44 Mk 6:41 L 9:16) 12Když se nasytili¹, řekl svým učedníkům: Shromážděte úlomky, které zbývají, aby se nic nepromarnilo. (¹Mk 6:42) 13Shromáždili je tedy, a naplnili dvanáct košů úlomky z pěti ječných chlebů, jež zbyly po těch, kteří jedli.¹ (¹Mt 14:20 Mk 6:43 L 9:17) 14A tak když lidé viděli znamení, která prováděl, říkali: To je určitě ten prorok,¹ který měl přijít na svět. (¹Dt 18:15 Dt 18:18 Iz 9:6 L 24:19 Sk 3:22) 15Proto Ježíš, když poznal, že hodlají přijít a zmocnit se ho, aby ho udělali králem, odebral se opět zcela sám na horu.¹ (¹Mt 14:23 Mk 6:45 J 17:16 J 18:36 Jk 1:27 Jk 4:4) 16Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři,¹ (¹Mt 14:22 Mk 6:47) 17a když nastoupili do člunu, vydali se přes moře do Kafarnaum. Zatím se setmělo a Ježíš k nim ještě nepřišel. 18Moře se také vzdouvalo, protože vanul silný vítr.¹ (¹Mt 8:24 Mt 14:24 Mk 6:48) 19Když však veslovali asi pět nebo šest kilometrů, spatřili Ježíše, jak jde po moři a přibližuje se k člunu; a dostali strach.¹ (¹Mt 14:26 Mk 6:49) 20Řekl jim však: To jsem já; nemějte strach!¹ (¹Mt 14:27 Mk 6:50) 21Proto byli ochotní vzít ho do člunu, a člun byl ihned u země, ke které se pokoušeli jet.¹ (¹Mt 14:34 Mk 6:51) 22Příští den zástup, který stál na druhé straně moře, viděl, že tam není žádný člun kromě jednoho malého a že Ježíš nevstoupil do člunu se svými učedníky, ale že odjeli pouze jeho učedníci; 23ale čluny z Tiberiady připluly do blízkosti místa, kde jedli chléb potom, co Pán vzdal díky. 24Když tedy zástup viděl, že tam není ani Ježíš ani jeho učedníci, nastoupili do svých malých člunů a dojeli do Kafarnaum, aby hledali¹ Ježíše. (¹Mk 1:37) 25Když ho pak našli za mořem, řekli mu: Rabbi¹, kdy ses sem dostal? (¹J 1:38) 26Ježíš jim odpověděl a řekl: Vpravdě, vpravdě vám říkám: Nehledáte mě proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli z chlebů a nasytili jste se.¹ (¹J 6:11) 27Nepracujte pro pokrm, který zaniká,¹ ale pro pokrm, který zůstává k věčnému životu,² jejž vám dá Syn člověka, neboť na toho vložil Otec, ano Bůh, pečeť schválení.³ (¹Abk 3:17 ²J 4:14 J 17:3 Ř 6:23 ³Ž 22:8 Mt 3:17 Sk 2:22 2P 1:17) 28Proto mu řekli: Co máme dělat, abychom konali Boží díla? 29Ježíš jim odpověděl a řekl: To je Boží dílo, abyste projevovali víru¹ v toho, jehož On vyslal.² (¹Sk 16:31 1J 3:23 ²J 7:29 J 8:42) 30Proto mu řekli: Co tedy provádíš jako znamení¹, abychom je viděli a uvěřili ti? Jaké konáš dílo? (¹Mt 12:38 Mk 8:12 J 2:18 1K 1:22) 31Naši praotcové jedli mannu¹ v pustině, právě jak je napsáno: Dával jim k jídlu chléb z nebe.² (¹Ex 16:15 Nu 11:7 Neh 9:15 J 6:49 1K 10:3 ²Ž 78:24 Ž 105:40) 32Ježíš jim tedy řekl: Vpravdě, vpravdě vám říkám: Mojžíš vám nedal chléb z nebe, ale můj Otec vám opravdu dává pravý chléb z nebe.¹ (¹J 3:16) 33Vždyť Boží chléb je ten, kdo sestupuje z nebe a dává světu život. 34Řekli mu tedy: Pane, dávej nám tento chléb stále.¹ (¹J 4:15) 35Ježíš jim řekl: Jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, vůbec nedostane hlad, a kdo projevuje víru ve mne, vůbec nedostane žízeň.¹ (¹J 4:14 J 7:37 Zj 22:17) 36Řekl jsem vám však: Dokonce jste mě viděli, a přece nevěříte.¹ (¹J 6:64) 37Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přijde, rozhodně nechci odehnat;¹ (¹Mt 11:28 J 17:6) 38protože jsem nesestoupil z nebe,¹ abych činil svou vůli, ale vůli toho, kdo mě poslal.² (¹J 3:13 J 8:23 J 8:42 ²Mt 26:39 J 5:30) 39To je vůle toho, kdo mě poslal, abych ze všeho, co mi dal, nic neztratil, ale abych to vzkřísil v posledním dnu.¹ (¹J 5:28 J 17:12 Ř 6:5) 40To je totiž vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a projevuje v něj víru, měl věčný život,¹ a chci ho vzkřísit v posledním dnu.² (¹J 10:28 ²Da 12:13 J 11:24 Sk 17:31 1Te 4:16 Zj 20:12) 41Proto Židé proti němu reptali, že řekl: Jsem chléb, který sestoupil z nebe;¹ (¹J 6:33) 42a říkali:¹ Což to není Ježíš, syn Josefův,² jehož otce i matku známe? Jak to, že nyní říká: Sestoupil jsem z nebe? (¹Mt 13:55 Mk 6:3 L 4:22 ²L 3:23) 43Ježíš jim odpověděl a řekl: Přestaňte mezi sebou reptat.  44Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal;¹ a chci ho vzkřísit v posledním dnu.² (¹J 6:65 2Te 2:13 ²J 11:24)  45V Prorocích je napsáno: A všichni budou vyučováni Jehovou.¹ Každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně.² (¹Iz 54:13 Jr 31:34 Mi 4:2 ²1Te 4:9) 46Ne proto, že by někdo viděl Otce,¹ kromě toho, který je od Boha; ten viděl Otce.² (¹Ex 33:20 ²Mt 11:27 L 10:22 J 1:18) 47Vpravdě, vpravdě vám říkám: Kdo věří, má věčný život.¹ (¹J 3:16) 48Jsem chléb¹ života. (¹J 6:33) 49Vaši praotcové jedli v pustině mannu¹, a přesto zemřeli. (¹J 6:31) 50To je ten chléb, který sestupuje z nebe, aby z něho kdokoli mohl jíst a nezemřel. 51Jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; a vskutku chléb, který dám, je mé tělo¹ ve prospěch života světa.² (¹J 1:14 1J 4:2 ²Žd 10:10) 52Proto se Židé mezi sebou přeli a říkali: Jak nám může tento muž dát jíst své tělo? 53Ježíš jim tedy řekl: Vpravdě, vpravdě vám říkám: Pokud nebudete jíst tělo¹ Syna člověka a pít jeho krev², nemáte život³ sami v sobě. (¹Mt 26:26 1K 11:24 ²Mt 26:28 1K 11:25 ³J 5:26) 54Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život, a vzkřísím ho v posledním dnu;¹ (¹J 6:40 1K 15:52 1Te 4:16) 55neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj. 56Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, zůstává ve spojení se mnou a já ve spojení s ním.¹ (¹J 14:23 J 15:4 1J 3:24) 57Právě jako mě vyslal živý¹ Otec a žiji díky Otci, také ten, kdo se živí mnou, ano ten bude žít díky mně.² (¹Jr 10:10 Da 6:26 2K 3:3 1Te 1:9 ²J 5:26 1K 15:22) 58To je ten chléb, který sestoupil z nebe. Není to, jako když vaši praotcové jedli, a přesto zemřeli. Kdo se živí tímto chlebem, bude žít navždy.¹ (¹J 6:51) 59To řekl, když vyučoval ve veřejném shromáždění v Kafarnaum. 60Proto mnozí z jeho učedníků, když to slyšeli, řekli: Tato řeč je otřesná; kdo jí může naslouchat?¹ (¹Mt 11:6 J 6:66) 61Ale Ježíš, který sám v sobě věděl, že jeho učedníci proto reptají, jim řekl: O to klopýtáte¹? (¹Mt 13:21) 62Co tedy, kdybyste spatřili Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl předtím?¹ (¹J 3:13 J 6:38 J 8:23 Sk 1:9 Ef 4:8) 63Je to duch, který je životodárný;¹ tělo není vůbec k užitku. Výroky, které jsem k vám mluvil, jsou duch² a jsou život.³ (¹1K 15:45 2K 3:6 Ga 6:8 ²1K 2:13 ³Dt 8:3 Ž 119:50 Mt 4:4 Fp 2:16) 64Ale někteří z vás nevěří. Ježíš totiž od počátku věděl, kteří jsou nevěřící, a kdo je ten, jenž ho zradí.¹ (¹Mt 9:4 J 2:24 J 13:11) 65Řekl tedy dále: Proto jsem vám řekl: Nikdo nemůže přijít ke mně, pokud mu to není dáno Otcem.¹ (¹J 6:44) 66Kvůli tomu mnozí z jeho učedníků odešli k věcem za sebou¹ a již s ním nechodili.² (¹L 9:62 ²Mt 11:6 J 6:60) 67Proto Ježíš řekl dvanácti: Nechcete snad také jít? 68Šimon Petr¹ mu odpověděl: Pane, ke komu odejdeme?² Máš výroky věčného života,³ (¹Mt 16:16 Mk 8:29 ²Zj 14:4 ³J 6:63 J 17:3 Sk 5:20) 69a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.¹ (¹Mk 1:24 L 9:20) 70Ježíš jim odpověděl: Což jsem nevyvolil vás dvanáct?¹ Přesto jeden z vás je pomlouvač.² (¹L 6:13 J 15:16 ²L 22:3 J 13:18) 71Mluvil vlastně o Jidášovi, synu Šimona Iškariotského, neboť ten jej hodlal zradit¹, ačkoli byl jedním z dvanácti. (¹Mt 26:14 J 12:4)


Comentario de la Biblia de Matthew Henry
Versículos 1-14. Cinco mil alimentados milagrosamente. 15-21. Jesús camina sobre el mar. 22-27. Indica la comida espiritual. 28-65. Su sermón a la multitud. 66-71. Muchos de los discípulos se regresan.

Vv. 1-14. Juan narra el milagro de alimentar a la multitud para referirse al sermón que sigue. Obsérvese el efecto de este milagro sobre la gente. Hasta los judíos comunes esperaban que el Mesías viniera al mundo y fuese un gran Profeta. Los fariseos los despreciaban por no conocer la ley, pero ellos sabían más de Aquél que es el fin de la ley. Sin embargo, los hombres pueden admitir que Cristo es ese Profeta y aún hacer oídos sordos.

Vv. 15-21. Aquí estaban los discípulos de Cristo en el camino del deber, y Cristo ora por ellos; no obstante, están afligidos. Puede haber peligros y aflicciones de este tiempo presente donde hay interés en Cristo. Las nubes y las tinieblas suelen rodear a los hijos de la luz y del día.
Ven a Jesús caminando sobre el mar. Aun cuando se acercan el consuelo y la liberación suelen entenderlo tan mal que se convierten en ocasión para temer. Nada es más fuerte para convencer a pecadores que la palabra: “Yo soy Jesús, al que persigues”; nada más fuerte para consolar a los santos que esto: “Yo soy Jesús al que amas”. Si hemos recibido a Cristo Jesús, el Señor, aunque la noche sea oscura y el viento fuerte, aún así, podemos consolarnos que estaremos en la orilla antes que pase mucho tiempo.

Vv. 22-27. En vez de responder a la pregunta de cómo llegó allí, Jesús los reprende por preguntar. La mayor seriedad debiera emplearse para buscar la salvación en el uso de los medios señalados, pero debe buscarse solamente como don del Hijo del hombre. Al que el Padre ha sellado, le prueba que es Dios. Él declara que el Hijo del hombre es el Hijo del Dios con poder.

Vv. 28-35. El ejercicio constante de la fe en Cristo es la parte más importante y difícil de la obediencia exigida de nosotros, en cuanto a pecadores que buscan salvación. Cuando somos capacitados por su gracia para llevar una vida de fe en el Hijo de Dios, siguen los temperamentos santos y pueden hacerse servicios aceptables.
Dios, su propio Padre, que dio ese alimento del cielo a sus antepasados para sustentar su vida natural, ahora les dio el Pan verdadero para la salvación de sus almas.
Ir a Jesús y creer en Él significa lo mismo. Cristo muestra que Él es el Pan verdadero; es para el alma lo que el pan es para el cuerpo, nutre y sustenta la vida espiritual. Es el Pan de Dios. El pan que da el Padre, es el que ha hecho para alimento de nuestras almas. El pan nutre sólo por los poderes del cuerpo vivo, pero Cristo mismo es el Pan vivo y nutre por su propio poder. La doctrina de Cristo crucificado es ahora tan fortalecedora y consoladora para el creyente como siempre lo ha sido. —Él es el Pan que vino del cielo. Denota la divinidad de la persona de Cristo y su autoridad; además, el origen divino de todo lo bueno que nos viene por medio de Él. Digamos, con inteligencia y fervor, Señor, danos siempre este Pan.

Vv. 36-46. El descubrimiento de la culpa, peligro y remedio para ellos, por medio de la enseñanza del Espíritu Santo, hace que los hombres se dispongan y alegren de ir, y rindan todo lo que impide ir a Él en busca de salvación. La voluntad del Padre es que ninguno de los que fueron dados al Hijo, sea rechazado o perdido por Él. Nadie irá hasta que la gracia divina lo subyugue y, en parte, cambie su corazón; por tanto, nadie que acuda será echado fuera. El evangelio no halla a nadie dispuesto a ser salvado en la forma santa y humillante que aquí se da a conocer, pero Dios atrae con su palabra y el Espíritu Santo; y el deber del hombre es oír y aprender; es decir, recibir la gracia ofrecida y asentir a la promesa.
Nadie ha visto al Padre sino su amado Hijo; y los judíos deben esperar ser enseñados por su poder interior ejercido sobre su mente, y por su palabra y los ministros que les mande.

Vv. 47-51. La ventaja del maná era poca, sólo servía para esta vida; pero el Pan de vida es tan excelente que el hombre que se alimenta de él, nunca morirá. Este pan es la naturaleza humana de Cristo que tomó para presentar al Padre como sacrificio por los pecados del mundo; para adquirir todas las cosas correspondientes a la vida y la piedad, para que se arrepientan y crean en Él los pecadores de toda nación.

Vv. 52-59. La carne y la sangre del Hijo del hombre denotan al Redentor en su naturaleza humana; Cristo, y Él crucificado, y la redención obrada por Él, con todos los beneficios preciosos de la redención: el perdón de pecado, la aceptación de Dios, el camino al trono de la gracia, las promesas del pacto, y la vida eterna. Se les llama carne y sangre de Cristo, porque fueron comprados debido a que su cuerpo fue partido y su sangre, derramada. Además, porque son comida y bebida para nuestra alma. Comer esta carne y beber esta sangre significa creer en Cristo. Participamos de Cristo y sus beneficios por fe. El alma que conoce correctamente su estado y su necesidad, encuentra en el Redentor, en Dios manifestado en carne, todas las cosas que pueden calmar la conciencia y fomentar la santidad verdadera. Meditar en la cruz de Cristo da vida a nuestro arrepentimiento, amor y gratitud. Vivimos por Él así como nuestros cuerpos viven por la comida. Vivimos por Él como las extremidades dependen de la cabeza, las ramas de la raíz: porque Él vive nosotros también viviremos.

Vv. 60-65. La naturaleza humana de Cristo no había estado antes en el cielo, pero, siendo Dios y hombre, se dice verazmente que esa maravillosa Persona descendió del cielo. El reino del Mesías no era de este mundo; ellos tenían que entender por fe lo que dijo de un vivir espiritual en Él y en su plenitud. Como sin el alma del hombre la carne no vale, así mismo sin el Espíritu de Dios que vivifica, todas las formas de religión son muertas y nulas. El que hizo esta provisión para nuestras almas es el único que puede enseñarnos estas cosas y atraernos a Cristo para que vivamos por fe en Él. Acudamos a Cristo, agradecidos que se haya declarado que todo aquel que quiera ir a Él será recibido.

Vv. 66-71. Cuando admitimos en nuestra mente duros pensamientos acerca de las palabras y obras de Jesús, entramos en la tentación de modo que, si el Señor no lo evitara en su misericordia, terminaríamos retrocediendo. El corazón corrupto y malo del hombre hace que lo que es materia del mayor consuelo sea una ocasión de ofensa. Nuestro Señor había prometido vida eterna a Sus seguidores en el sermón anterior; los discípulos se adhirieron a esa palabra sencilla y resolvieron aferrarse a Él, cuando los demás se adhirieron a las palabras duras y lo abandonaron.
La doctrina de Cristo es la palabra de vida eterna, por tanto, debemos vivir y morir por ella. Si abandonamos a Cristo, abandonamos nuestras propias misericordias.
Ellos creyeron que este Jesús era el Mesías prometido a sus padres, el Hijo del Dios vivo. Cuando estamos tentados a descarriarnos, bueno es que recordemos los principios antiguos y nos mantengamos en ellos. Recordemos siempre la pregunta de nuestro Señor: ¿Nos alejaremos y abandonaremos a nuestro Redentor? ¿A quién podemos acudir? Él solo puede dar salvación por el perdón de pecados. Esto solo da confianza, consuelo y gozo y hace que el temor y el abatimiento huyan. Gana la única dicha firme en este mundo y abre el camino a la dicha del próximo.