Aplikace, kterou právě používáte, je biblický program Studijní on-line bible (dále jen SOB) verze 2. Jedná se prozatím o testovací verzi, která je oproti původní verzi postavena na HTML5, využívá JavaScriptovou knihovnu JQuery a framework Bootstrap. Nová verze přináší v některých ohledech zjednodušení, v některých ohledech je tomu naopak. Hlavní výhodou by měla být možnost využívání knihovny JQuery pro novou verzi tooltipů (ze kterých je nově možné kopírovat jejich obsah, případně kliknout na aktivní odkazy na nich). V nové verzi by zobrazení překladů i vyhledávek mělo vypadat "profesionálněji", k dispozici by měly být navíc např. informace o modulech apod. Přehrávač namluvených překladů je nyní postaven na technologii HTML5, tzn., že již ke svému provozu nepotřebuje podporu Flash playeru (který již oficiálně např. pro platformu Android není k dispozici, a u kterého se počítá s postupným všeobecným útlumem).
Application you're using is a biblical program Online Bible Study (SOB), version Nr. 2. This is yet a testing release, which is (compared to the previous version) based on HTML5, uses JQuery JavaScript library and Bootstrap framework. The new version brings in some aspects simplifications. The major advantage should be the possibility of using JQuery for the new version tooltips (from which it is now possible to copy their content, or click on active hyperlinks). In the new version are also available informations about the modules and the like. The player of the narrated translations is now HTML5 powered (he does not need Flash player). I hope, that the new features will be gradually added.
Diviš Libor URL: www.obohu.cz E-mail: infoobohu.cz Skype: libordivis
Český studijní překlad chce přinést současnému českému čtenáři kvalitní a přesný překlad Bible. Jde o překlad studijní, v co největší míře konkordantní a důsledný. Je určen především pro každodenní studium a výklad Písma Písmem. Jeho nedílnou součástí je proto bohatý odkazový a poznámkový aparát. Naší cílovou skupinou jsou hlavně lidé, kteří chtějí jít hlouběji „do Písma“, ale nemají znalost originálních biblických jazyků. Rádi bychom, aby tento nový překlad navázal na národní písmáckou tradici, na kvality a duchovní význam Bible Kralické. Cílem překladatelského týmu je umožnit českému čtenáři, neznalému původních biblických jazyků, bibli nejen číst, ale skutečně hloubkově studovat.
Čím se ČSP snaží dosáhnout svých cílů? Na rozdíl od většiny jiných překladů se u mnoha veršů snaží nabídnout nejen tu překladovou variantu, která je překladatelům nejbližší, ale v poznámce pod čarou i další možnosti. Pokud je to možné, snaží se být tzv. konkordantní – tedy stejné slovo v originálním jazyce překládat stejným českým slovem. Používá speciálně vyvinutý bohatý poznámkový aparát, který zahrnuje mimořádný záběr desítek tisíc jazykových, historických a výkladových poznámek a odkazů. Poznámky se zabývají textem a faktografií a vyhýbají se teologickým interpretacím. Tím je ČSP dobrým kandidátem pro široké využití všemi křesťany bez ohledu na církevní příslušnost. Obsahuje také dohromady 70 stran dalších příloh a map. Specialitou ČSP je také to, že při jeho vzniku byl využíván unikátní překladatelský software BTr, vyvinutý na míru vedoucím týmu A. Zelinou. ČSP nechce rezignovat ani na krásu. Je přeložen soudobou a srozumitelnou češtinou a jeho netradiční vazbu navrhl přední český výtvarník Aleš Lamr.
Přesné překlady Bible, které umožňují všeobecný přehled, ale i hlubší studium biblických událostí, existuje prakticky ve všech zemích západní kulturní tradice. Jmenujme nejznámější New American Standard Bible (1965-1677), New Revised Standard Version (1989) v angličtině, Revidierte Elberfelder (1993), Schlachter version (1951) v němčině. U nás podobné dílo nemohlo kvůli desetiletím totalitní nesvobody vzniknout. Zaplnění této mezery v duchovním i kulturním dědictví českého národa je úkolem současné generace, která k tomu má znovu všechny podmínky. Český studijní překlad Bible by měl svému čtenáři umožňovat, aby se ve své mateřštině co nejvíce přiblížil původnímu znění, způsobu myšlení a poselství Písma.
1 Uplynuly tři roky, kdy nebyla válka mezi Aramem a Izraelem.
2 I stalo se, že ve třetím roce přišel judský král Jóšafat k izraelskému králi.
3 Izraelský král řekl svým otrokům: Víte přece, že nám patří Rámot-gileád, a my jsme neteční, abychom jej vzali z ruky aramejského krále.
4 Potom se zeptal Jóšafata: Půjdeš se mnou do boje proti Rámot-gileádu? Jóšafat izraelskému králi odpověděl: Jsem jako ty, můj lid jako tvůj lid a moje koně jako tvoje koně.
5 Jóšafat dále izraelskému králi řekl: Dotaž se nejprve na Hospodinovo slovo.
6 Izraelský král shromáždil proroky, asi čtyři sta mužů, a zeptal se jich: Mám jít do boje proti Rámot-gileádu, nebo mám od toho upustit? Odpověděli: Vytáhni, Panovník ho vydá do královy ruky.
7 Jóšafat se zeptal: To už tady není žádný Hospodinův prorok, abychom se dotázali skrze něj?
8 Izraelský král Jóšafatovi odpověděl: Ještě je tu jeden muž, skrze nějž je možno dotázat se Hospodina, ale já ho nenávidím, protože mi neprorokuje dobro, nýbrž zlo: Míkajáš, syn Jimlův. Jóšafat řekl: Ať král takto nemluví.
9 Izraelský král zavolal jednoho dvorního úředníka a řekl: Rychle sem přiveď Míkajáše, syna Jimlova.
10 Izraelský král a judský král Jóšafat seděli každý na svém trůnu, oblečeni v roucha, na prostranství u vchodu do samařské brány a všichni proroci před nimi prorokovali.
11 Sidkijáš, syn Kenaanův, si udělal železné rohy a řekl: Toto praví Hospodin: Těmito rohy budeš trkat Aramejce, dokud s nimi neskoncuješ.
12 A tak prorokovali všichni proroci: Vytáhni proti Rámot-gileádu a uspěješ. Hospodin ho vydá do královy ruky.
13 Posel, který šel Míkajášovi vstříc, mu řekl: Hle, proroci mluví jednomyslně dobro pro krále. Ať jsou tvoje slova jako řeč jednoho z nich. Mluv dobro.
14 Míkajáš řekl: Jakože živ je Hospodin, to, co ke mně Hospodin promluví, to budu mluvit.
15 Když přišel ke králi, král se ho zeptal: Míkajáši, máme jít do boje proti Rámot-gileádu, nebo od toho máme upustit? Odpověděl mu: Vytáhni a uspěješ. Hospodin ho vydá do královy ruky.
16 Král mu řekl: Kolikrát tě mám zapřísahat při Hospodinově jménu, abys mi neříkal nic než pravdu?
17 Nato Míkajáš řekl: Viděl jsem celý Izrael rozptýlený po horách jako ovce, které nemají pastýře. Hospodin řekl: Nemají pána. Ať se všichni vrátí domů v pokoji.
18 Izraelský král řekl Jóšafatovi: Což jsem ti neříkal, že mi nebude prorokovat dobro, ale zlo?
19 Mikajáš dále řekl: Slyš tedy Hospodinovo slovo: Viděl jsem Hospodina sedícího na trůnu a celý nebeský zástup stál kolem něj, po jeho pravici a levici.
20 Hospodin řekl: Kdo přemluví Achaba, aby vytáhl a padl u Rámot-gileádu? Jeden říkal to a druhý říkal ono,
21 až vyšel jeden duch, postavil se před Hospodinem a řekl: Já ho přemluvím. Hospodin se ho zeptal: Čím?
22 Odpověděl: Vyjdu a stanu se lživým duchem v ústech všech jeho proroků. Hospodin řekl: Ty ho přemluvíš, ano, dokážeš to. Vyjdi a učiň to.
23 A hle, nyní dal Hospodin lživého ducha do úst všech těchto tvých proroků. Ale Hospodin promluvil zlo proti tobě.
24 Tu přistoupil Sidkijáš, syn Kenaanův, udeřil Míkajáše po tváři a řekl: Jakým způsobem přešel Hospodinův Duch ode mě, aby mluvil skrze tebe?
25 Míkajáš řekl: Hle, uvidíš to v onen den, kdy vejdeš do nejzazšího pokoje, aby ses skryl.
26 Izraelský král řekl: Chop se Míkajáše a odveď ho k veliteli města Amónovi a královskému synu Jóašovi.
27 Řekni jim: Toto praví král: Dejte ho do věznice a krmte ho troškou chleba a vody, dokud nepřijdu v pokoji.
28 Míkajáš řekl: Jestliže se opravdu vrátíš v pokoji, nemluvil skrze mě Hospodin. A prohlásil: Slyšte, všechny národy.
29 Nato vytáhl izraelský král s judským králem Jóšafatem proti Rámot-gileádu.
30 Izraelský král řekl Jóšafatovi: Chci se přestrojit a tak jít do boje, ale ty si obleč své roucho. Izraelský král se přestrojil a šel do boje.
31 Aramejský král přikázal svým třiceti dvěma velitelům vozby: Nebojujte proti malému ani velkému, jenom proti samotnému izraelskému králi.
32 I stalo se, když velitelé vozby uviděli Jóšafata, že si řekli: To je jistě izraelský král! A zabočili, aby bojovali proti němu. Jóšafat volal o pomoc.
33 I stalo se, když velitelé vozby viděli, že to není izraelský král, odvrátili se od něj.
34 Tu kdosi nahodile napjal luk a zasáhl izraelského krále mezi spoje pancíře. Král řekl svému vozataji: Obrať koně a odvez mě z bojiště, protože jsem raněn.
35 Zatímco boj onoho dne silně vzplál, král zůstal podepřený na voze naproti Aramejcům a večer zemřel. Krev z rány vytekla na podlahu vozu.
36 Po západu slunce proběhlo vojskem volání: Každý do svého města, každý na své území.
37 Tak král zemřel a byl přivezen do Samaří. Krále pohřbili v Samaří.
38 Když oplachovali vůz u samařského rybníka, psi chlemtali jeho krev ( tam, kde se prostitutky umývaly), podle Hospodinova slova, které promluvil.
39 Ostatní Achabovy činy a všechny věci, které činil, dům ze slonoviny, který postavil, a všechna města, která postavil, jsou zapsány v knize Letopisů izraelských králů.
40 Achab ulehl se svými otci a po něm se stal králem jeho syn Achazjáš.
41 Jóšafat, syn Ásův, se stal králem nad Judou ve čtvrtém roce vlády izraelského krále Achaba.
42 Jóšafatovi bylo třicet pět let, když se stal králem, a dvacet pět let kraloval v Jeruzalémě. Jeho matka se jmenovala Azúba, dcera Šilchího.
43 Chodil po všech cestách svého otce Ásy, neodvrátil se od nich a činil to, co je správné v Hospodinových očích.
44 Ovšem návrší nebyla odstraněna; lid na návrších dál obětoval a pálil kadidlo.
45 Jóšafat uzavřel s izraelským králem mír.
46 Ostatní Jóšafatovy činy a jeho udatné skutky, které vykonal, to jak bojoval, jsou zapsány v knize Letopisů judských králů.
47 Zbytek chrámových smilníků, kteří zůstali ze dnů jeho otce Ásy, vyhladil ze země.
48 V Edómu nebyl král, pouze králem ustanovený správce.
49 Jóšafat si udělal taršíšské lodě, aby plul do Ofíru pro zlato. Ale neplul, protože se lodě v Esjón-geberu rozlámaly.
50 Tehdy Achazjáš, syn Achabův, řekl Jóšafatovi: Ať plují moji otroci na lodích s tvými otroky. Ale Jóšafat nechtěl.
51 Jóšafat ulehl se svými otci a byl pohřben se svými otci v městě Davida, svého otce. Po něm se stal králem jeho syn Jóram.
52 Achazjáš, syn Achabův, se stal králem nad Izraelem v Samaří v sedmnáctém roce vlády judského krále Jóšafata. Kraloval nad Izraelem dva roky.
53 Páchal to, co je zlé v Hospodinových očích, a chodil po cestě svého otce a po cestě své matky i po cestě Jarobeáma, syna Nebatova, který svedl Izrael k hříchu.
54 Sloužil Baalovi a skláněl se před ním a provokoval Hospodina, Boha Izraele, ke hněvu, stejně jako to činil jeho otec. // Achazjášova nemoc
Das letzte Kapitel stellt noch ein anderes Element dieser Geschichte dar, nämlich die ungerechten Bündnisse, die zwischen den königlichen Familien Israel und Juda geschlossen wurden. In diesem Zeitpunkt ging es beiden gut, und sie suchten die Festigung und das Wachstum ihrer Macht durch Frieden und gegenseitige Bündnisse zu fördern. Von seiten Josaphats war es nichts als Untreue und Gottvergessenheit, und wenn Gott ihn auch nicht verließ, so sah aber Josaphat den Anfang der Züchtigungen, deren Ergebnisse für sein Haus verhängnisvoll waren.
Wir sehen auch die falschen Propheten in Kraft: Ahab hatte ihrer vierhundert. Wir können auch bemerken, daß sie den Namen Jehovas gebrauchten und anscheinend nicht mehr den des Baal [1]. Auch war Elia, wie wir sehen, nicht der einzige Prophet Jehovas. Die Untermischung geht weiter. Äußerlich ist der Zustand der Dinge weniger anstößig, aber das Herz Ahabs ist unverändert. Der Bitte Josaphats gemäß, der sich in dieser falschen Stellung unbehaglich fühlt, sendet Ahab nach dem Propheten Jehovas; er hört aber nicht auf ihn und muß die Folgen tragen.
Wir lernen auch hier, auf welche Weise ein Lügengeist die Bösen betrügt und sie zum Verderben führt und damit die Vorsätze und die Gerichte Jehovas erfüllt.
Während dieser ganzen Zeit begleitet Elisa beständig den Elia, und indem er durch Gnade in diese innige Vertrautheit eingeführt wird, ist er moralisch mit seinem Geiste durchdrungen, bevor er mit ihm in Kraft angetan wird. Er scheint mit ihm einsgemacht zu sein.
Ehe wir zum 2. Buche der Könige übergehen, will ich einige allgemeine Bemerkungen hinzufügen, die sich gleichermaßen auf beide Bücher beziehen.
Hier geht es um die Frage der Regierung Gottes. Nun werden uns die Grundsätze dieser Regierung in der dem Mose gemachten Offenbarung eröffnet, als er zum zweitenmal den Berg Sinai bestieg (2. Mose 33). Zu allererst waren Güte und Barmherzigkeit da, dann die Erklärung, daß der Schuldige nicht für schuldlos gehalten wird, und drittens ein Grundsatz der öffentlichen Regierung, welche die Auswirkungen schlechten Verhaltens zu verspüren gibt, nämlich, daß ihre Kinder Ihre Folgen tragen sollten (ein Grundsatz, der nicht angewandt werden könnte, wo es um die Seele geht), dieser Grundsatz aber, wichtig und heilsam bei der äußeren Regierung der Welt, wird täglich in den Regierungswegen verwirklicht. Diese Regierung Gottes wurde im Falle der Könige ausgeübt, doch der Zustand Israels hing von der Haltung der Könige ab.
Wir haben schon gesehen, daß der Zusammenbruch des Priestertums und die Forderung nach einem König das Volk in diese Lage gebracht hatte - eine Lage, die gesegnet sein wird, wenn Christus ihr König ist; unterdessen hatte aber Gott die Weissagung erweckt, eine vertrautere und echte Verbindung zwischen den Ratschlüssen Gottes und Seinem Volke. Das Bestehen eines Königs unterstellte das Volk der Verantwortung ihres Herrschers.
Der Prophet war auf der Seite Gottes da, im Zeugnis und in der Gnade. Er erinnerte das Volk an die zu dieser Verantwortung gehörenden Pflichten; er war aber selbst ein Beweis jener Ratschlüsse, die ihnen den zukünftigen Segen sicherten, wie auch das Interesse Gottes daran, daß sie ihn dann und zu aller Zeit genießen sollten. Er gab auch den Schlüssel zu dem Tun Gottes, das ohne ihn schwer zu verstehen wäre.
Wir Christen haben diese beiden Dinge. Gott will, daß wir in eigener Verantwortung durch Glauben handeln, aber ein vertrauter Umgang mit Ihm offenbart uns die Ursache vieler Dinge wie auch die Vollkommenheit Seiner Wege. In Seiner öffentlichen Regierung konnte Gott Israel somit wohl segnen, nach den Begebenheiten, über die Kapitel 1. Kön 18 berichtet. Sie festigten den Glauben Seines Volkes. Kapitel 1. Kön 19 zeigt uns das verborgene Gericht Gottes über den wirklichen Zustand der Dinge, und er wurde schnell offenbar. Ahab versteht nicht, den Segen zu nutzen; er schont Ben-Hadad, und die Sache mit Naboth zeigt, daß der Einfluß Isebels ebenso stark ist wie eh und je.
In welchem Maße werden aber die Geduld und die Barmherzigkeit Gottes in alledem offenbar, wie aus 2. Mo 33 zu ersehen ist! Durch Elias getadelt, demütigt sich Ahab, und das Unglück ereignet sich weder in den Tagen Ahabs, noch in den Tagen Ahasjas, sondern in den Tagen Jorams, der auch sein Sohn war, und zwar nach dem schon festgelegten Grundsatz. Persönlich war Joram weniger böse als sein Vater und sein Bruder. Er huldigte nicht dem Baal. Israel aber, das zur Anbetung dieses Götzen verführt worden war, beugte sich noch immer vor ihm.
Man beachte den Unterschied zwischen dem Gericht Gottes und dem Schein der Dinge. Das Gericht Gottes wider den König und wider Israel wurde ausgesprochen (Kap. 19); doch, wie wir gesehen haben, kennzeichnen im allgemeinen Wohlfahrt und Frieden diese Regierungszeit. Syrien ist unterworfen, Moab fronpflichtig, und Juda verbündet sich in dieser ungewohnten Wohlfahrt mit Israel. Der König von Juda war wie Ahab, sein Volk wie das Volk Ahabs, und seine Rosse wie die Ahabs. Man hatte sogar vor, nach Ophir nach Gold zu senden wie in den Tagen Salomos. Nichtsdestoweniger wurde das Gericht nur aufgeschoben, und sein Aufschub wurde niemandem außer Elia geoffenbart.
Welcher Art war aber der moralische Charakter dieses Bündnisses? Es ist Josaphat, der zu Ahab kommt, und nicht Ahab zu Josaphat. Letzterer erbittet sich als Gunst, daß Jehova befragt werden möchte, Nach dieser Bitte machen die falschen Propheten von dem Namen Jehovas Gebrauch, um den Erfolg des Unternehmens zu verkündigen. Dieser war durchaus natürlich, denn da die Syrer überwunden waren, aber die ihnen auferlegten Friedensbedingungen nicht erfüllt hatten, war Ahab im Begriff, seine Rechte mit der Hilfe des Königs von Juda geltend zu machen.
Kurz gesagt - der Name Jehovas war im Munde der falschen Propheten. Als Micha kam (denn es war dem König von Juda unbehaglich zumute), verkündigte er Unheil. Ahab war aber fest entschlossen, und der König von Juda war durch seine Abmachung gebunden. Es war keine Zeit mehr, Jehova zu befragen. In solch einer Lage nach der Wahrheit zu fragen würde bedeuten, von einem Gericht zu erfahren, von dem sie sich vorgenommen hatten, es nicht zu beachten. Ahab war zielbewußter als Josaphat. Das Gewissen des letzteren flößte allen nur Unbehagen ein und bewies seine eigene Torheit. Josaphat dadurch zu gefallen, daß man zu ihm von Jehova sprach, war nicht mehr, als was der Anstand erforderte; das war aber auch alles, was Ahab für Josaphat tat, außer daß er ungern Micha holen ließ. Josaphat half Ahab wider Syrien; er half Joram wider Moab; aber weder Ahab noch sein Sohn halfen Josaphat auch nur in einer Sache, außer Jehova untreu zu sein. Ahasja war wohl gewillt, mit ihm zu gehen, das war aber nur, um Gold aus Ophir zu bekommen. Es scheint eher, daß dieses Bündnis die Ursache für das Bündnis zwischen Moab, Ammon und Seir gegen Josaphat war. Zum Glück ging es damals nicht darum, Israel Beistand zu leisten.
Solcherart ist die Geschichte der Bündnisse von Gläubigen, und zwar nicht nur mit Ungläubigen, sondern mit Treulosen. Die letzteren sind durchaus gewillt, daß wir mit ihnen gehen sollten; in den Wegen der Wahrheit zu wandeln ist aber etwas anderes. Bei denen geht es nicht darum; wenn sie so wandelten, würden sie aufhören, treulos zu sein. Eine wahre Vereinigung hätte Jerusalem zum Mittelpunkt und zur Hauptstadt des Landes gemacht, denn Jehova und Sein Tempel waren dort. Dieses Bündnis nahm als gegeben, daß Josaphat alle solche Gedanken aufgegeben hatte, da es zeigte, daß er Ahab in seiner Stellung anerkannte. Es gibt keine Gleichheit in einem Bündnis zwischen Wahrheit und Irrtum, da gerade durch dieses Bündnis die Wahrheit aufhört, Wahrheit zu sein, und Irrtum durch das Bündnis nicht zur Wahrheit wird. Das einzige, was verloren wird, ist die Autorität und die Verpflichtung der Wahrheit.
Ich habe auf einige Begebenheiten vorgegriffen, über die im 2. Buche der Könige berichtet wird, in dem wir den größten Teil der Geschichte Josaphats finden. Laßt uns nun dazu übergehen, den Inhalt dieses zweiten Buches zu betrachten.
--------------------------------------
Fußnoten:
[1] Nichtsdestoweniger hatte die Anbetung Baals nicht aufgehört.