1Šťastní jsou bezúhonní na své cestě,1 ti, kteří chodí v Jehovově zákoně.2 (12Kr 20:3 Jb 1:1 Ž 32:2 Jk 5:11 2Ž 119:97 Ž 128:1 Ř 7:22 Jk 1:25) 2Šťastní jsou ti, kteří zachovávají jeho připomínky;1 celým srdcem po něm stále pátrají.2 (1Ž 19:7 Ž 119:157 2Dt 4:29 1Kr 8:48 1Pa 22:19 2Pa 31:21 Jr 29:13) 3Skutečně neprovádějí žádnou nespravedlnost.1 Chodí po jeho cestách.2 (12S 22:21 J 7:18 Ř 10:5 1J 3:9 2Gn 5:22 1Kr 2:3 2Pa 31:21 Iz 38:3) 4Sám jsi dal příkazem svá nařízení,1 aby byla pečlivě dodržována.2 (1Dt 5:33 Jr 7:23 J 14:21 2Jk 2:10 1J 5:3) 5Kéž by byly mé cesty pevně založeny1 k dodržování tvých předpisů!2 (1Ž 51:10 2Dt 4:1 Ž 119:135 Jr 32:11) 6V tom případě bych nebyl zahanben,1 když si budu hledět všech tvých přikázání.2 (1Ž 119:80 2Lv 27:34 Kaz 12:13) 7Budu ti chvalořečit v přímosti srdce,1 když se budu učit tvým spravedlivým soudcovským rozhodnutím.2 (11Pa 29:17 2Dt 1:35 Dt 4:3 Dt 5:1 Dt 6:1 Ž 19:9 Ž 119:160) 8Nadále dodržuji tvé předpisy.1 Neopouštěj mě docela.2 (1Dt 4:1 Joz 24:15 Ž 119:145 2Ž 37:25 Iz 43:2 Žd 13:5) 9Jak očistí mladý muž1 svou stezku? Tím, že zůstává na stráži podle tvého slova.2 (1Ž 25:7 2Ž 15:2 Př 6:22) 10Celým srdcem jsem po tobě pátral.1 Nezpůsob, abych zbloudil od tvých přikázání.2 (11S 7:3 2Pa 15:15 2Ž 25:5 Ž 119:118) 11V srdci jsem uchoval jako poklad tvou řeč,1 abych proti tobě nezhřešil.2 (1Ž 112:1 Ž 119:67 L 2:19 L 2:51 Ř 6:17 2Ž 19:13 Ž 37:31) 12Jsi požehnaný, Jehovo. Vyučuj mě svým předpisům.1 (1Neh 10:29 Ž 119:26 Ž 119:64) 13Svými rty jsem oznamoval všechna soudcovská rozhodnutí tvých úst.1 (1Nu 16:5 Dt 5:31 1Pa 16:12 Ž 19:9 Ž 40:9) 14Na cestě tvých připomínek jsem jásal,1 právě jako nad všemi jinými hodnotnými věcmi.2 (1Ž 119:111 Jr 15:16 2Jb 23:12 Ž 19:10 Ž 119:72) 15Chci se zabývat tvými nařízeními1 a chci si hledět tvých stezek.2 (1Ž 19:8 Ž 111:7 Ž 119:93 Ž 119:100 Ž 119:173 2Ž 25:10) 16Budu projevovat příchylnost k tvým ustanovením.1 Tvé slovo nezapomenu.2 (1Gn 26:5 Dt 30:10 2Dt 4:13 J 17:6 Jk 1:23) 17Jednej vhodně vůči svému sluhovi, abych žil1 a abych dodržoval tvé slovo.2 (1Lv 18:5 Ž 116:7 Iz 38:20 Ř 10:5 2Ž 119:110 1Te 2:13) 18Odkryj mi oči,1 abych pohlédl na podivuhodné věci z tvého zákona.2 (12K 3:18 2Ř 15:4 Žd 8:5 Žd 10:1) 19Jsem jenom cizí usedlík v zemi.1 Neskrývej přede mnou svá přikázání.2 (1Gn 47:9 1Pa 29:15 1P 2:11 2Lv 27:34 Nu 36:13 Ž 19:8 Ž 119:151 Kaz 12:13) 20Mou duši po celý čas drtí touha1 po tvých soudcovských rozhodnutích.2 (1Ž 42:1 Ž 63:1 2Dt 1:35 Dt 6:20 Ž 105:5) 21Přísně jsi napomenul prokleté opovážlivce,1 kteří bloudí od tvých přikázání.2 (1Mal 4:1 1P 5:5 2Dt 28:15 Jr 11:3) 22Sval ze mne pohanu a opovržení,1 vždyť jsem zachovával tvé vlastní připomínky.2 (1Joz 5:9 1S 25:39 Ž 123:3 2Ž 19:7 Ž 93:5 Ž 119:167) 23I knížata zasedla; mluvili proti mně jeden s druhým.1 Tvůj sluha, ten se zabývá tvými předpisy.2 (11S 20:31 Ž 2:2 L 22:66 2Dt 4:5 Ž 119:171) 24Také i tvé připomínky mám rád1 jako muže své rady.2 (1Ž 19:7 Ž 119:14 Ž 119:168 2Dt 17:18 Ž 119:105 Př 1:25 2Tm 3:16) 25Má duše ulpěla až v prachu.1 Zachovej mě naživu podle svého slova.2 (1Ž 22:15 Ž 44:25 22S 7:28 Ž 71:20 Ž 119:154 Ž 143:11) 26Oznámil jsem své vlastní cesty, abys mi odpověděl.1 Vyučuj mě svým předpisům.2 (12Pa 32:20 Ž 38:18 Př 28:13 Iz 38:3 2Dt 4:5 1Kr 8:36 Ž 86:11 Iz 30:20) 27Dej mi porozumět cestě tvých vlastních nařízení,1 abych se zabýval tvými podivuhodnými díly.2 (1Ž 103:18 Ž 119:94 21Pa 16:9 2Pa 32:22 Ž 105:2 Ž 145:5) 28Má duše nespala zármutkem.1 Pozdvihni mě podle svého slova.2 (1Ž 107:6 Iz 38:10 2Iz 38:20 Oz 6:2) 29Odstraň ode mne i falešnou cestu1 a projev mi přízeň svým vlastním zákonem.2 (1Ž 119:104 Ž 141:4 Př 30:8 Ef 4:25 2Žd 8:10) 30Vyvolil jsem si cestu věrnosti.1 Tvá soudcovská rozhodnutí jsem považoval za vhodná.2 (1Joz 24:15 Př 12:22 Př 28:20 1K 4:2 2Lv 18:5 Dt 4:3) 31Lpěl jsem na tvých připomínkách.1 Jehovo, nezahanbuj mě.2 (1Ž 19:7 2P 3:1 2Ž 25:20 Ž 119:80) 32Poběžím právě cestou tvých přikázání,1 protože dáváš mému srdci prostor.2 (1Dt 30:16 21Kr 4:29 2Pa 30:19 2K 6:11) 33Pouč mě, Jehovo, o cestě svých předpisů,1 abych ji zachovával až doposledka.2 (1Ž 119:64 Iz 48:17 J 6:45 Jk 1:5 2Ž 119:112 Zj 2:26) 34Dej mi porozumět, abych zachovával tvůj zákon1 a abych jej celým srdcem dodržoval.2 (1Ž 19:7 Ž 105:45 Ž 119:1 2Ž 119:69 Ko 3:23) 35Způsob, abych šlapal po chodníčku tvých přikázání,1 neboť jsem v něm našel potěšení.2 (1Ž 19:8 Ž 23:3 Fp 2:13 2Ž 40:8) 36Nakloň mé srdce ke svým připomínkám,1 a ne k ziskům.2 (1Ž 119:119 Jr 44:23 2Ex 18:21 L 12:15 1Tm 6:10 Žd 13:5 Jk 4:13) 37Dej, aby mé oči přešly a neviděly, co je bezcenné;1 zachovej mě naživu na své vlastní cestě.2 (1Nu 15:39 Př 4:25 Př 23:5 Mt 7:17 2Ž 119:25 Iz 38:21) 38Proveď vůči svému sluhovi svůj výrok,1 který směřuje k bázni před tebou.2 (12S 7:25 2Ž 145:19) 39Způsob, aby pominula má pohana, která mě děsila,1 neboť tvá soudcovská rozhodnutí jsou dobrá.2 (1Ž 39:8 2Dt 4:8 Ž 19:9 Ž 119:75) 40Pohleď, toužil jsem po tvých nařízeních.1 Zachovej mě naživu ve své spravedlnosti.2 (1Ž 19:8 Ž 119:15 2Ž 143:11) 41A kéž ke mně přijdou projevy tvé milující laskavosti, Jehovo,1 tvá záchrana podle tvého výroku,2 (1Ž 51:1 Ž 85:7 Ž 90:14 Ž 106:4 Ž 119:76 2Gn 49:18 Ž 14:7 L 2:30) 42abych odpověděl tomu, kdo mě haní slovem,1 neboť jsem důvěřoval v tvé slovo.2 (1Mt 4:4 Mt 10:19 2Ž 119:49 Ž 119:81 Ž 119:105) 43A neodnímej docela z mých úst slovo pravdy,1 vždyť jsem čekal na tvé vlastní soudcovské rozhodnutí.2 (1Ž 50:16 Ž 71:18 Iz 59:21 2Nu 16:5 Ž 19:9) 44A chci neustále dodržovat tvůj zákon,1 na neurčitý čas, ano navždy.2 (1Ž 19:7 Ž 119:1 Ž 119:142 2Ž 119:33) 45A chci se procházet po prostorném místě,1 neboť jsem pátral dokonce po tvých nařízeních.2 (1Ž 31:8 Ž 118:5 2Ž 119:94 Ž 119:141) 46Chci také mluvit o tvých připomínkách před králi1 a nebudu zahanben.2 (12S 12:7 Ž 93:5 Ž 119:168 Da 5:22 Mt 10:18 Sk 26:2 2Mk 8:38 Ř 1:16) 47A budu projevovat příchylnost k tvým přikázáním,1 která jsem si zamiloval.2 (1Ž 112:1 2Jb 23:12 Ž 119:174 Ř 7:22) 48A pozdvihnu své dlaně k tvým přikázáním, která jsem si zamiloval,1 a chci se zabývat tvými předpisy.2 (1Ž 119:127 Kaz 12:13 2Ž 119:23 Ž 119:71) 49Vzpomeň si na slovo ke svému sluhovi,1 na které jsi mě přiměl čekat.2 (12S 7:25 Ž 105:42 Ž 106:45 2Ž 71:14) 50To je má útěcha v mém trápení,1 neboť tvůj vlastní výrok mě zachoval naživu.2 (1Ž 94:19 Ř 15:4 2Ž 119:25) 51Opovážlivci se mi vysmáli až do krajnosti.1 Neodchýlil jsem se od tvého zákona.2 (1Ž 123:4 Př 9:12 2Jb 23:11 Ž 44:18 Ž 119:157) 52Vzpomínám na tvá soudcovská rozhodnutí od neurčitého času, Jehovo,1 a nalézám pro sebe útěchu.2 (1Nu 16:5 Dt 1:35 Dt 4:3 Ž 36:6 Ž 105:5 2Ř 15:4) 53Běsnící žár se mě zmocnil kvůli ničemným,1 kteří opouštějí tvůj zákon.2 (1Ezd 9:13 Ž 119:158 Ž 139:21 2Př 28:4) 54Tvé předpisy se mi staly melodiemi1 v domě, kde přebývám jako cizí usedlík.2 (1Ž 119:112 2Gn 47:9 Žd 11:13) 55V noci jsem vzpomínal na tvé jméno, Jehovo,1 abych dodržoval tvůj zákon.2 (1Ž 42:8 Ž 63:6 Iz 26:9 2Ž 119:34) 56I to se stalo mým, protože jsem zachovával tvá nařízení.1 (1Ž 119:100) 57Jehova je můj podíl;1 slíbil jsem dodržovat tvá slova.2 (1Ž 16:5 Ž 73:26 Jr 10:16 2Ex 19:8 2Kr 23:3 Ž 106:12) 58Obměkčoval jsem tvůj obličej celým svým srdcem.1 Projev mi přízeň podle svého výroku.2 (1Ex 32:11 2Pa 34:27 Ž 51:17 2Ž 26:11 Ž 57:1) 59Uvažoval jsem o svých cestách,1 abych obrátil své nohy zpět k tvým připomínkám.2 (1Ž 119:101 L 15:18 2K 13:5 Ef 5:15 2Dt 4:30 Ž 119:146 Jr 31:18) 60Spěchal jsem a neotálel1 dodržovat tvá přikázání.2 (1Ex 7:20 2Pa 29:3 Sk 16:33 2Př 7:2) 61Přímo provazy ničemných mě obklopily.1 Tvůj zákon jsem nezapomněl.2 (1Ž 140:5 Jr 38:6 21S 26:9 2Pa 29:2) 62O půlnoci vstávám, abych ti vzdával díky1 za tvá spravedlivá soudcovská rozhodnutí.2 (1Ž 42:8 Sk 16:25 2Neh 9:13) 63Jsem společníkem všech, kteří se tě opravdu bojí,1 a těch, kteří dodržují tvá nařízení.2 (1Ž 16:3 Ž 142:7 Př 13:20 Mal 3:16 2Ž 119:56) 64Tvá milující laskavost, Jehovo, naplnila zemi.1 Vyučuj mě svým vlastním předpisům.2 (1Ž 33:5 Ž 104:13 21Kr 8:58 Ž 119:33 Ž 119:124) 65Jednal jsi vskutku dobře se svým sluhou,1 Jehovo, podle svého slova.2 (1Gn 39:3 1S 18:14 Ž 30:11 2Ž 119:25) 66Vyučuj mě dobrotě,1 rozumnosti2 a poznání,3 neboť projevuji víru v tvá přikázání.4 (1Tit 1:8 21S 25:33 Da 2:14 31Kr 3:9 2Pa 1:10 Ž 94:10 Da 2:21 Fp 1:9 4Ž 106:12) 67Než jsem upadl do trápení, hřešil jsem nedopatřením,1 ale nyní dodržuji právě tvůj výrok.2 (1Lv 5:17 Ga 6:1 1Tm 1:13 2Ž 119:11 Žd 12:11) 68Jsi dobrý a činíš dobro.1 Vyučuj mě svým předpisům.2 (1Ž 86:5 Ž 106:1 Ž 107:1 Mk 10:18 2Ž 119:12 Iz 48:17) 69Opovážlivci mě pošpinili falší.1 Já, já budu celým srdcem zachovávat tvá nařízení.2 (1Jb 13:4 Ž 86:14 Ž 109:2 Ž 119:51 2Ž 19:8 Ž 119:40) 70Jejich srdce se stalo necitelným jako tuk.1 Já, já však mám rád tvůj vlastní zákon.2 (1Ž 17:10 Iz 6:10 Sk 28:27 2Ž 40:8 Ř 7:22) 71Je pro mne dobré, že jsem byl ztrápen,1 abych se naučil tvým předpisům.2 (11K 11:32 Žd 5:8 Žd 12:10 2Dt 4:14 Ž 119:171) 72Zákon1 tvých úst je pro mne dobrý,2 a to více než tisíce kousků zlata a stříbra.3 (1Dt 17:19 2Ž 19:7 3Ž 19:10 Ž 119:127 Př 3:15 Př 8:10) 73Tvé vlastní ruce mě udělaly a důkladně mě upevnily.1 Dej mi porozumět, abych se naučil tvým přikázáním.2 (1Jb 10:8 Ž 100:3 Ž 138:8 Ž 139:14 21Pa 22:12 Jb 32:8 Ž 119:35 Kaz 12:13) 74Ti, kteří se tě bojí, ti mě vidí a radují se,1 neboť jsem čekal na tvé vlastní slovo.2 (1Ž 34:2 2Ž 119:42 Ž 119:147) 75Dobře vím, Jehovo, že tvá soudcovská rozhodnutí jsou spravedlnost1 a s věrností že jsi mě trápil.2 (1Neh 9:13 Ž 119:52 Ž 119:160 2Dt 32:4 Ž 89:33 Žd 12:11) 76Kéž, prosím, slouží tvá milující laskavost, aby mě utěšila,1 podle tvého výroku k tvému sluhovi.2 (1Ex 34:6 Ž 86:5 2K 1:3 2Ž 119:41) 77Ať ke mně přijdou projevy tvého milosrdenství, abych zůstal naživu;1 vždyť tvůj zákon, ten mám rád.2 (1Ž 51:1 Ž 103:13 Ž 119:116 Da 9:18 L 1:50 2Ž 1:2 Ř 7:22) 78Ať se zastydí opovážlivci, neboť mě bez příčiny sváděli z cesty.1 Já, já se však zabývám tvými nařízeními.2 (1Ž 25:3 Ž 35:19 2Ž 19:8 Ž 119:45) 79Ať se ti, kteří se tě bojí, obrátí zpět ke mně;1 také ti, kteří znají tvé připomínky.2 (1Ž 142:7 2Ž 99:7 Ž 119:2) 80Ať se mé srdce prokáže jako bezúhonné v tvých předpisech,1 abych nebyl zahanben.2 (1Dt 26:16 1Kr 8:58 Ž 119:112 2Gn 3:7 Ž 25:2 Ž 119:6 1J 2:28) 81Má duše teskní po tvé záchraně;1 na tvé slovo čekám.2 (1Ž 73:26 Ž 84:2 Mi 7:7 2Ž 119:74 Ž 119:114) 82Mé oči teskní po tvém výroku,1 zatímco říkám: Kdy mě utěšíš?2 (1Ž 69:3 Ž 119:123 2Ž 86:17 Ž 102:2 Iz 51:3 Iz 66:13 2K 1:3) 83Stal jsem se totiž podobným koženému měchu1 v dýmu. Tvé předpisy jsem nezapomněl.2 (1Gn 21:15 Ž 56:8 2Dt 4:40 Ezd 7:10 Ž 119:61 Ž 119:176) 84Kolik je dnů tvého sluhy?1 Kdy vykonáš soud na těch, kteří mě pronásledují?2 (1Jb 7:7 Ž 39:4 Ž 89:47 2Ž 7:6 L 18:7 Zj 6:10) 85Opovážlivci vyhloubili jámy, aby mě dostali,1 ti, kteří nejsou ve shodě s tvým zákonem.2 (1Ž 7:15 Ž 35:7 Ž 119:78 Př 16:27 Jr 18:20 2Ž 119:53) 86Všechna tvá přikázání jsou věrnost sama.1 Pronásledovali mě bez příčiny. Pomoz mi.2 (1Dt 11:27 2Ž 35:19 Ž 142:6) 87Ve chviličce by mě byli vyhubili ze země;1 já jsem však neopustil tvá nařízení.2 (11Kr 3:14 21S 24:6 Ž 119:56 Ž 119:110) 88Podle své milující laskavosti mě zachovej naživu,1 abych dodržoval připomínku tvých úst.2 (1Ž 6:4 Ž 119:159 2Ž 19:7) 89Na neurčitý čas, Jehovo,1 je postaveno tvé slovo v nebesích.2 (1Ž 119:152 2Ž 89:2 Iz 55:9 1P 1:25) 90Tvá věrnost je po generaci za generací.1 Důkladně jsi upevnil zemi, aby zůstala stát.2 (1Dt 7:9 Ž 100:5 1K 1:9 1P 4:19 2Ž 93:1 Ž 104:5 Kaz 1:4) 91Podle tvých soudcovských rozhodnutí stojí až dodnes,1 vždyť jsou všechna tvými sluhy.2 (1Ž 148:6 2Joz 10:13 Sd 5:20 Ž 148:3) 92Kdyby tvůj zákon nebyl to, co mám rád,1 pak bych byl zahynul ve svém trápení.2 (1Ž 119:70 Ž 119:77 Ž 119:143 2Př 6:23 Mt 4:4) 93Na neurčitý čas nezapomenu na tvá nařízení,1 protože jimi jsi mě zachoval naživu.2 (1Ž 19:8 Ž 119:56 2Lv 18:5 Dt 30:16 J 6:63 Ř 10:5) 94Jsem tvůj. Zachraň mě,1 protože jsem pátral po tvých vlastních nařízeních.2 (1Joz 10:6 Ž 86:2 Iz 41:10 2Ž 119:15 Ž 119:168) 95Na mne čekali ničemní, aby mě zničili.1 Stále projevuji pozornost tvým připomínkám.2 (11S 24:2 Ž 10:8 Ž 37:32 Mt 26:4 Sk 23:21 2Ž 19:7 Ž 107:43) 96Viděl jsem konec vší dokonalosti.1 Tvé přikázání je velmi rozsáhlé. (12S 14:25 2S 18:14) 97Jak já miluji tvůj zákon!1 Po celý den se jím zabývám.2 (1Ž 40:8 2Ž 1:2) 98Tvé přikázání mě činí moudřejším, než jsou moji nepřátelé,1 protože je moje na neurčitý čas.2 (1Dt 4:6 Ž 19:7 Př 2:6 Př 10:8 2Dt 5:29) 99Nabyl jsem větší pochopení než všichni moji učitelé,1 protože se zabývám tvými připomínkami.2 (1Př 21:16 Mt 11:25 Mt 13:11 L 2:46 2Tm 3:15 2Ž 19:7 Ž 119:79) 100Chovám se s větším porozuměním než starší muži,1 protože jsem zachovával tvá vlastní nařízení.2 (11S 3:19 Jb 32:4 Kaz 4:13 L 2:47 2Ž 103:18 Ž 119:4 Ž 119:56) 101Před každou špatnou stezkou jsem zadržel svou nohu,1 abych dodržoval tvé slovo.2 (1Ž 18:23 Ž 119:59 Př 1:15 Př 10:23 Př 16:17 1K 9:25 Ga 5:23 2P 1:6 2Př 7:2) 102Neodbočil jsem od tvých soudcovských rozhodnutí,1 neboť jsi mě sám poučoval.2 (12Pa 7:17 Ž 18:22 21Kr 8:36 Ž 27:11 Ž 86:11 Iz 30:20 Iz 54:13 1J 2:27) 103Jak hladké jsou tvé řeči mému patru, více než med mým ústům!1 (1Ž 19:10 Př 8:11 Př 24:13) 104Díky tvým nařízením se chovám s porozuměním.1 Proto nenávidím každou falešnou stezku.2 (1Ž 119:100 2Ž 97:10 Ž 101:3 Př 8:13 Př 13:5 Ř 12:9) 105Tvé slovo je lampou mé noze1 a světlem mé vozové cestě.2 (11S 2:9 Ž 43:3 Př 6:23 Iz 51:4 Ř 15:4 2Tm 3:16 2P 1:19 2Jb 29:3 Ž 18:28 Ef 5:13) 106Učinil jsem přísežné prohlášení a chci je provést,1 že budu dodržovat tvá spravedlivá soudcovská rozhodnutí.2 (12Pa 15:14 Neh 10:29 Ž 66:13 Mt 5:33 2Lv 18:5 Nu 16:5 Dt 1:35 Dt 7:12) 107Byl jsem ve velké míře trápen.1 Jehovo, zachovej mě naživu podle svého slova.2 (1Ž 34:19 2Ž 119:88 Ž 143:11) 108Měj, prosím, zalíbení v dobrovolných obětních darech mých úst, Jehovo,1 a vyučuj mě svým vlastním soudcovským rozhodnutím.2 (1Nu 29:39 Ž 50:23 Oz 14:2 Žd 13:15 2Dt 4:5 Dt 33:10 Iz 48:17) 109Má duše je neustále v mé dlani;1 ale tvůj zákon jsem nezapomněl.2 (1Sd 12:3 1S 19:5 Jb 13:14 2Ž 119:61 Ž 119:153) 110Ničemní mi nastražili past,1 ale já nezbloudil od tvých nařízení.2 (1Ž 140:5 Ž 141:9 Ž 142:3 2Ž 119:87) 111Tvé připomínky jsem si vzal jako vlastnictví na neurčitý čas,1 neboť jsou jásáním mého srdce.2 (1Ž 119:129 2P 3:1 2Ž 19:8 Jr 15:16) 112Naklonil jsem své srdce k tomu, abych činil tvé předpisy1 na neurčitý čas, až doposledka.2 (11Kr 8:58 2Pa 19:3 Ž 105:45 2Ž 119:33) 113Polovičaté jsem nenáviděl,1 ale tvůj zákon jsem si zamiloval.2 (11Kr 18:21 2Kr 17:41 Zj 3:16 2Ž 40:8 Ž 119:97) 114Jsi má skrýš a můj štít.1 Na tvé slovo jsem čekal.2 (1Ž 3:3 Ž 32:7 Ž 91:2 2Ž 119:81 Ž 130:5) 115Pryč ode mne, zločinci,1 ať zachovávám přikázání svého Boha.2 (1Ž 6:8 Ž 26:5 Ž 139:19 Mt 7:23 1K 15:33 2Ex 20:6 Lv 26:3 Joz 24:15) 116Podepři mě podle svého výroku, abych zůstal naživu,1 a nezahanbuj mě pro mou naději.2 (1Ž 37:17 Ž 41:12 Iz 41:10 2Ž 25:2 Iz 45:17 Ř 5:5 Ř 10:11 1P 2:6) 117Podporuj mě, abych byl zachráněn,1 a já budu neustále upřeně hledět na tvé předpisy.2 (1Ž 17:5 Iz 41:13 2Dt 6:24 Joz 1:8 Ž 119:48) 118Odmrštil jsi všechny, kteří bloudí od tvých předpisů;1 neboť jejich šalba je falší.2 (12Kr 17:15 1Pa 28:9 Ž 95:10 Pl 1:15 2Ž 78:36 Jr 8:5 Jr 14:14 Jr 23:26 Ef 4:14) 119Způsobil jsi, že všichni ničemní země přestali existovat jako zpěněná struska.1 Proto jsem si zamiloval tvé připomínky.2 (11S 15:23 Př 2:22 Př 25:4 Jr 6:30 Ez 22:18 2Ž 93:5 Ž 119:2) 120Z děsu před tebou jsem pocítil v těle mrazení;1 a kvůli tvým soudcovským rozhodnutím jsem se bál.2 (12S 6:9 Ž 2:11 Abk 3:16 2Lv 20:22 Neh 10:29) 121Konal jsem soud a spravedlnost.1 Neponechávej mě těm, kteří mě šidí!2 (11S 24:11 2S 8:15 Mi 6:8 2K 1:12 2Ž 37:33 2P 2:9) 122Jednej jako záruka za svého sluhu pro to, co je dobré.1 Kéž mě opovážlivci nešidí.2 (1Gn 44:32 Jb 17:3 Iz 38:14 Fm 1:19 2Ž 36:11 Ž 119:78 Oz 12:7) 123Právě mé oči tesknily po tvé záchraně a po tvé spravedlivé řeči.1 (1Ž 69:3 Ž 119:81 Ž 143:7) 124Nakládej se svým sluhou podle své milující laskavosti1 a vyučuj mě svým vlastním předpisům.2 (1Ž 69:16 Ž 103:11 L 18:13 2Ž 119:135 Ž 143:10) 125Jsem tvůj sluha.1 Dej mi porozumět,2 abych znal tvé připomínky.3 (1Ž 116:16 Ř 6:22 22Pa 1:10 Ž 119:34 2Tm 2:7 Jk 1:5 3Ž 19:7) 126Je čas, aby Jehova jednal.1 Porušili tvůj zákon.2 (1Ž 9:19 Ž 102:13 Iz 28:21 Jr 18:23 2Nu 15:31 Iz 24:5 Iz 33:8 Mt 24:12 1Tm 1:9) 127Proto jsem si zamiloval tvá přikázání1 více než zlato, dokonce přečištěné zlato.2 (1Ž 119:47 2Ž 19:10 Ž 119:72 Př 3:14 Př 8:11 Př 16:16) 128Proto jsem považoval všechna nařízení týkající se všech věcí za správná;1 každou falešnou stezku jsem nenáviděl.2 (1Ž 19:8 Ž 119:40 Př 30:5 2Ž 119:104) 129Tvé připomínky jsou podivuhodné.1 Proto je má duše zachovávala.2 (1Ž 93:5 2Ž 25:10 Ž 119:2) 130Právě odhalení tvých slov dává světlo1 a působí, že nezkušení rozumějí.2 (1Ž 119:105 Př 6:23 2K 4:6 2P 1:19 2Ž 19:7 Př 1:4 2Tm 3:15) 131Rozevřel jsem ústa, abych lapal po dechu,1 protože jsem toužil po tvých přikázáních.2 (11P 2:2 2Ž 42:1 Ž 119:48) 132Obrať se ke mně a projev mi přízeň1 podle svého soudcovského rozhodnutí vůči těm, kteří milují tvé jméno.2 (1Ex 4:31 1S 1:11 2S 16:12 Iz 38:20 Iz 63:9 2Ž 72:19 Ž 106:4 Sk 15:14 Žd 6:10) 133Důkladně upevni mé vlastní kroky ve své řeči,1 a ať nade mnou despoticky nevládne nic, co ubližuje.2 (1Ž 18:30 Ž 119:67 2Ž 19:13 Ř 6:12) 134Vykup mě od kohokoli, kdo šidí lidstvo,1 a já chci dodržovat tvá nařízení.2 (1Ez 22:7 2Ž 119:4) 135Dej svému vlastnímu obličeji zazářit na svého sluhu1 a vyučuj mě svým předpisům.2 (1Nu 6:25 Ž 4:6 2Dt 4:1) 136Proudy vod mi stékaly z očí1 nad tím, že nedodržovali tvůj zákon.2 (11S 15:11 Jr 9:18 Pl 3:48 2P 2:8 2Ž 119:53 Ez 9:4 Ez 22:26 Oz 4:6 Am 2:4) 137Jsi spravedlivý, Jehovo,1 a tvá soudcovská rozhodnutí jsou přímá.2 (1Dt 32:4 Ezd 9:15 Neh 9:33 Jr 12:1 Da 9:7 2Dt 4:8 Neh 9:13 Ž 119:7 Zj 16:5 Zj 16:7 Zj 19:2) 138Své připomínky1 jsi přikázal ve spravedlnosti a v nesmírné věrnosti.2 (1Ž 119:144 2Ž 119:90) 139Mé rozhorlení mě přivedlo ke konci,1 protože moji protivníci zapomněli na tvá slova.2 (12Kr 10:16 Ž 69:9 J 2:17 2Iz 17:10 Jr 3:21) 140Tvá řeč je velice přečištěná,1 a tvůj vlastní sluha ji miluje.2 (12S 22:31 Ž 12:6 Ž 18:30 Ž 119:160 Př 30:5 J 17:17 2Ž 119:97 Ž 119:163) 141Jsem bezvýznamný a opovrženíhodný.1 Tvá nařízení jsem nezapomněl.2 (1Ž 22:6 L 17:10 L 18:13 1P 5:6 2Ž 119:93) 142Tvá spravedlnost je spravedlnost na neurčitý čas1 a tvůj zákon je pravda.2 (1Ž 36:6 Iz 51:6 Da 9:24 2Ex 34:6 Neh 9:13 Ž 19:9 Ž 119:151 Ž 119:160 J 17:17) 143Tíseň a obtíž si mě našly.1 Měl jsem rád tvá přikázání.2 (1Ž 18:4 Ž 88:3 Mk 14:34 2Ž 112:1 Ž 119:47) 144Spravedlnost tvých připomínek je na neurčitý čas.1 Dej mi porozumět, abych zůstal naživu.2 (1Ž 93:5 Jr 44:23 2Ž 119:34 Ž 119:116 Př 10:21 Da 12:10) 145Volal jsem celým svým srdcem.1 Odpověz mi, Jehovo.2 Chci zachovávat tvé předpisy.3 (1Pl 3:41 Mt 22:37 2Ž 61:1 3Ex 15:26 Lv 26:46 Ž 119:8) 146Vzýval jsem tě. Zachraň mě!1 A chci dodržovat tvé připomínky.2 (1Ž 3:7 Mk 11:9 Zj 7:10 2Ž 93:5 Ž 119:22) 147Vstal jsem časně za ranního svítání,1 abych volal o pomoc.2 Čekal jsem na tvá slova.3 (1Jb 3:9 2Ž 5:3 Ž 88:13 Mk 1:35 3Ž 130:5) 148Mé oči předběhly noční hlídky,1 abych se zabýval tvou řečí.2 (1Ž 63:6 L 6:12 2Ž 119:11) 149Slyš přece můj vlastní hlas podle své milující laskavosti.1 Jehovo, podle svého soudcovského rozhodnutí mě zachovej naživu.2 (1Ž 51:1 Ž 65:2 Iz 63:7 2Ž 25:9 Ž 119:156) 150Ti, kteří usilují o nevázané chování1, se přiblížili; dostali se daleko od tvého vlastního zákona.2 (1Lv 18:17 Sd 20:6 Ž 26:10 Př 10:23 Př 21:27 Ga 5:19 2P 2:2 Ju 1:4 2Lv 20:14 Př 24:9 Jr 9:13 Ř 1:32) 151Jsi blízko, Jehovo,1 a všechna tvá přikázání jsou pravda.2 (1Dt 4:7 Ž 46:1 Ž 145:18 2Neh 9:13 Ž 19:9 Ž 119:142 J 17:17 1P 1:22) 152Dávno jsem znal některé tvé připomínky,1 neboť jsi je založil na neurčitý čas.2 (1Ž 93:5 2Ž 119:144 Kaz 3:14) 153Viz mé trápení a vyprosti mě;1 vždyť jsem nezapomněl na tvůj vlastní zákon.2 (1Ž 6:4 Ž 9:13 Ž 140:1 2Ž 119:109 Oz 4:6) 154Veď přece mou právní při a získej mě zpět;1 zachovej mě naživu v souhlasu se svým výrokem.2 (1Sd 6:31 1S 24:15 Ž 35:1 Ž 43:1 Př 22:23 Př 23:11 Jr 50:34 Pl 3:59 Mi 7:9 2Žd 10:39) 155Záchrana je daleko od ničemných,1 neboť nepátrali po tvých vlastních předpisech.2 (1Ž 73:27 Př 15:29 21Kr 8:58 2Kr 17:15) 156Mnohé jsou projevy tvého milosrdenství, Jehovo.1 Podle svých soudcovských rozhodnutí mě zachovej naživu.2 (11Pa 21:13 Ž 86:15 Iz 55:7 2K 1:3 Jk 5:11 2Ž 119:149) 157Mých pronásledovatelů a mých protivníků je mnoho.1 Neodchýlil jsem se od tvých připomínek.2 (1Ž 3:1 Ž 25:19 Ž 56:2 Mt 24:9 2Ž 19:7 Ž 44:18 Ž 119:51 1K 15:58) 158Viděl jsem ty, kteří jsou zrádní v jednání,1 a já cítím hnus, protože nedodržovali tvůj vlastní výrok.2 (1Ex 21:8 Př 2:22 Př 11:6 Sf 3:4 2Ž 139:21 Ez 9:4) 159Viz, že jsem si zamiloval tvá vlastní nařízení.1 Jehovo, podle své milující laskavosti mě zachovej naživu.2 (1Ž 119:40 Ž 119:69 2Ž 6:4 Ž 119:88 Pl 3:22) 160Podstata tvého slova je pravda,1 a každé tvé spravedlivé soudcovské rozhodnutí je na neurčitý čas.2 (12S 7:28 1Kr 17:24 Ž 12:6 Ž 119:140 Př 30:5 J 17:17 2Ž 119:75) 161Knížata mě pronásledovala bez příčiny,1 ale mé srdce se děsilo tvých vlastních slov.2 (11S 24:11 1S 26:18 Ž 119:23 J 15:25 2Ex 9:20 2Kr 22:19 Iz 66:2) 162Jásám nad tvou řečí,1 právě jako někdo jásá, když najde hodně kořisti.2 (1Ž 40:16 Iz 61:10 Jr 15:16 21S 30:16 Iz 9:3) 163Faleš jsem nenáviděl1 a opravdu k ní mám stále odpor.2 Zamiloval jsem si tvůj zákon.3 (1Ž 119:104 Př 6:19 Am 5:15 Ř 12:9 2Ž 101:7 Ž 119:29 Ef 4:25 3Ž 1:2) 164Sedmkrát za den jsem tě chválil1 kvůli tvým spravedlivým soudcovským rozhodnutím.2 (1Ž 55:17 Ž 119:62 2Ž 97:8 Zj 19:2) 165Hojný pokoj patří těm, kteří milují tvůj zákon,1 a není pro ně žádný kámen úrazu.2 (1Ž 1:3 Př 3:1 Iz 32:17 Iz 48:18 1K 14:33 2Iz 57:14 Mt 13:21 Ř 14:13 1P 2:6) 166Doufal jsem v tvou záchranu, Jehovo,1 a činil jsem tvá vlastní přikázání.2 (1Gn 49:18 Ž 130:7 2Dt 4:2 Ž 19:8) 167Má duše dodržuje tvé připomínky1 a nadmíru je miluji.2 (1Ž 19:7 Ž 25:10 Ž 99:7 2Ž 1:2 Ž 40:8 Ř 7:22) 168Dodržuji tvá nařízení a tvé připomínky,1 vždyť všechny mé cesty jsou před tebou.2 (1Ž 119:8 Ž 119:93 2Ž 11:5 Ž 139:3 Př 5:21 Př 15:11 Žd 4:13) 169Kéž dojde mé snažně prosebné volání až před tebe, Jehovo.1 Podle svého slova mi dej porozumět.2 (1Ž 18:6 21Pa 22:12 2Pa 1:10 Př 2:3 Jk 1:5) 170Kéž má prosba o přízeň vstoupí před tebe.1 Podle svého výroku mě osvoboď.2 (1Ž 55:1 22S 7:28 Ž 119:41) 171Kéž mé rty překypují chválou,1 vždyť mě vyučuješ svým předpisům.2 (1Ž 63:5 Ž 71:17 Ž 145:7 J 4:14 2Dt 6:1) 172Kéž můj jazyk opěvuje tvou řeč,1 vždyť všechna tvá přikázání jsou spravedlnost.2 (1Ž 40:9 Ž 119:11 2Ž 119:86) 173Kéž mi tvá ruka slouží k pomoci,1 protože jsem si vyvolil tvá nařízení.2 (1Ž 60:5 2Dt 30:19 Joz 24:15 Joz 24:22 Ž 119:15 Př 1:29 L 10:42) 174Toužím po tvé záchraně, Jehovo,1 a tvůj zákon mám rád.2 (1Gn 49:18 2S 23:5 Ž 119:81 Zj 7:10 2Ž 1:2 Ž 119:16) 175Kéž má duše zůstane naživu a chválí tě1 a kéž mi pomohou tvá vlastní soudcovská rozhodnutí.2 (1Ž 9:14 Iz 38:19 2Dt 4:1 Ž 119:75) 176Bloudil jsem jako ztracená ovce.1 Hledej jen svého sluhu,2 vždyť jsem nezapomněl na tvá vlastní přikázání.3 (1Ž 95:7 Iz 53:6 Ez 34:6 Mt 10:6 L 15:4 1P 2:25 22Pa 32:16 3Lv 27:34 Ž 119:60 Kaz 12:13 Oz 4:6)
Carl Heinrich Riegers - Comments (GER)(1-176) - Der 119. Psalm hat keine überschrift noch anderweitige unfehlbare Anzeige, wann und von wem er gemacht worden sei. Weil so viel vom Abweichen auf falschem Weg und vom genauen Bleiben an der unverfälschten Richtschnur des göttlichen Worts darin vorkommt, so setzen ihn Manche in spätere als Davids Zeiten, weil nämlich erst durch den vielen Umgang mit fremden Völkern so eine Vermischung der Wahrheit mit Lügen unter das Jüdische Volk gekommen Sei. Er ist aber auch auf alle Zeiten hinein ein wichtiges Zeugnis von dem manchfaltigen Gebrauch und Nutzen des göttlichen Worts, wie ein Mensch GOttes dadurch vollkommen ausgerüstet und zu allem guten Wert geschickt werden kann. Zur Einteilung des Psalmen ist überhaupt so viel zu merken, daß er nach dem hebräischen Alphabet, welches 22 Buchstaben hat, in 22 Teile eingerichtet ist, So daß jedesmal 8 Verse nach einander mit einerlei hebräischen Buchstaben anfangen. Der erste Achter macht den Eingang, die 20 mittleren die Abhandlung, und der letzte den Beschluß aus. Der Eingang enthält die Summe vom ganzen Psalmen. Der Mann GOttes hat nämlich unter einem tiefen Eindruck von der Seligkeit derer, die das Wort GOttes halten, den Vorsatz und Wunsch in seinem Herzen gefaßt, daß seine Wege auch nach diesem Wort GOttes eingerichtet, und er dadurch zu einem Menschen GOttes ausgerüstet, mithin dieser Seligkeiten auch teilhaftig würde. In der Abhandlung wird hernach dieser gute Vorsatz und Wunsch ausgeführt, und da hat man aus zwei Stücke zu merken, erstlich auf die mancherlei N amen, die darin das Wort GOttes bekommt. Denn daraus sieht man, wie sich der Mann GOttes auf den güldenen Text so ernstlich applicirt und gelegt, die Materie desselben, die Art des Vortrags, die daran hängenden Siegel der Rechte und Gerichte in Belohnung und Bestrafung, die Fassung des Worts und Willens GOttes in einen Bund, in Zeugnisse und Gebote, wie er dies Alles so genau bemerkt - andern Teils aber die vielfältigen übungen, so der Mann GOttes daraus von sich genommen, mit Beten, mit Bekenntnis und Lob, mit gehorsamem Angriff, mit Klage über sein Elend und Unvermögen, mit Erneuerung seines guten Vorhabens, mit Eifer über Andere, mit Zurückdenken ans Vergangene, mit froher Aussicht aufs Zukünftige, und was ihn jede dieser übungen zu seinem guten Zweck gefördert habe. Demnach kommt es auf die zwei Vorteile an: Applicre dich ganz auf den köstlichen Text, und die Sache applicire ganz auf dich. Das ist: halte an mit Lesen, Betrachten, Wiederholen, Vergleichen der Worte GOttes, Alles aber, was vorkommt, laß bei dir zur Besserung des Herzens anschlagen, daß es dich ins Gebet zur Bewahrung deiner Sinne, zur Läuterung deiner Absichten, zur Verabscheuung der Welt und ihres Laufs, zum Mißtrauen gegen dein betrügliches Herz, zur sorgfältigen Anwendung der Gnade antreibe. Der Eingang: das selige Vorhaben, GOtt in Seinem Wort zu suchen, an GOtt nach seinem Wort zu hangen, und durch das Wort GOttes ein zu allein guten Werk geschickter Mensch Gottes zu werden. Das Wort GOttes treibt durch Aufdeckung unserer Mängel zum Gebet. Deswegen wer viel und ernstlich mit GOttes Wort umgeht, wird immer zum Gebet gestimmt, teils nach dem Gefühl seines eigenen Bedürfnisses, teils nach dem Glauben aus ganze Wort GOttes. Er bekennt, daß man mit der übung im Wort GOttes früh anfangen und fleißig anhalten müsse, wenn man zu dem gewünschten Zweck kommen wolle. Mit Lust, Begierde, Freude, Verlangen, Fleiß des Herzens, es zu behalten, hat sich einer im Worte GOttes zu üben, aber auch hernach mit Bekenntnis des Mundes, mit Reden davon, mit Erzählen sich dessen anzunehmen. Er fährt fort, GOttes Beistand zu seinem guten Vorhaben zu suchen, damit er nicht von innerlichen und äußerlichen Hindernissen davon abgehalten werde. Wer freilich in die übung in GOttes Wort hineinkommt, der findet erst die tiefen Wunder desselben, er spürt die Schwäche seiner Augen, selbige einzusehen. Und wenn dazu noch die Fremdlingsschaft in der Welt kommt, darin einem so viel Gefährliches und Betrügliches begegnen kann, so viel Exempel von Verführern und Verführten vorkommen, so viel Ansehen der Menschen, das einen erschrecken und gefangen nehmen will; so merkt man freilich, daß man sich nichts Geringes vorgenommen hat, wenn man sich vorgenommen, ein durch das Wort GOttes zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden. Er kommt über seinem guten Vorsatz in einen noch tieferen Kampf hinein, diese Bedrängnis aber schärft auch sein Gebet und er hält desto mehr um Erleuchtung an, und verspricht Standhaftigkeit im Wort des HErrn. Da geht es aus dem nämlichen Ton, wie in dem Kirchenlied: Ach, erheb' die matten Kräfte, Daß sie sich doch reißen los, Denke, daß ein armer Mensche Dir im Tod nichts nütze sei? Heb ihn aus dem Staub der Sünden zc. Nun aber kommen gelassene Bitten, wie noch bei einer redlichen übung im Wort GOttes bald der Ernst und Fleiß, sich anzugreifen, vorschlägt, bald das Gefühl, wie bei unserem Unvermögen das Beste sei, nur gelassen um die Handleitungen der göttlichen Weisheit anzuhalten. Zeige mir diese Wege, unterweise mich, führe mich, neige mein Herz, sind lauter so gelassene Bitten, die zwar aus einem billigen Mißtrauen gegen sich selbst gehen, dabei man sich aber doch kindlich an GOtt und an seine Hand hinhängt: Wie die Jugend gängle mich, Daß der Feind nicht rühme sich, Er hab' so ein Kind gefället, Das auf Dich sein' Hoffnung stellet. Von da an regt sich nun ein tröstlicher Vorblick aufs Zukünftige, wie er seines Gebets noch werde froh werden, und das trägt er dankbarlich dem HErrn vor, und hält daneben mit Beten an. Da tut es einen guten Schritt mit einem, wenn es in die Bereitschaft zur Verantwortung gegen Den, der Grund fordert, hineingeht, wenn man die Scheue, die sich verborgen hält, überwindet, und Anderer Unglauben und Spötterei sich nicht vom Bekenntnis der Wahrheit abhalten läßt. Solch ein Bekennen vor den Menschen vergilt einem der HErr gleich mit einer mehreren Freudigkeit im Zugang zu Ihm Selbst und mit einer reichen Lust an seinen Geboten. Er stärkt sich, auf seinem Vorsatz zu bleiben, auch durch Rücksicht auf das Vergangene, erzählt seine Erfahrungen, die er ehemalen über die Bewahrung des Worts GOttes gehabt, und mahnt immer an bei dem lieben GOtt, um weitere Erfüllung seiner Verheißungen an ihm. Ein tröstliches Zurückdenken an die überwundenen Versuchungen ist ein trefflicher Vorteil, wenn man auch neue Anläufe zu erleiden hat, und es wird einem versichert Dergleichen hab ich schon manches mit dem Wort des HErrn abgewiesen. Dein Wort ist mein Trost in meinem Elend : ist wohl die Summe von allen Erfahrungen : durch Geduld und Trost der Schrift in seinem Elend Hoffnung haben, daran kann einem genügen. Nun stellt er neuerdings in Einfalt auf den HErrn vor, und zeigt, was ihm die Aufsicht auf das Zukünftige und der Rückblick auf das Vergangene im Gegenwärtigen für eine ruhige Fassung gebe, und wie er mit Beten, mit Untersuchung seiner selbst, mit eilfertiger Aufraffung aus der Trägheit, mit Abschneidung der Hindernisse so ihm gemacht werden, mit Gesuch der gesegneten Gemeinschaft im Guten , sich immer wieder auf seinen Vorsatz erneure. Ohne die Sorge und Frage: Wie soll ichs machen und angreifen? gar zu lang umtreiben, lieber nach jedesmaligem besten Wissen und Gewissen es angreifen, und so gut man kann, sich nicht säumen, fördert am besten. Er merkt, daß das bisherige Ringen über seinen guten Vorsatz nicht vergeblich gewesen, daß es ihm etwas zum Geschmack des gütigen Worts GOttes ausgetragen habe; er kommt darüber mit Beten und Loben vor den HErrn, der ihm viel Gutes getan, und seine innerlichen und äußerlichen Leiden so zum Besten gewendet habe. Was ist es für ein Unterschied, wenn sich einer in seiner erstmals erweckten Gutwilligkeit, GOtt zu suchen, ansieht, oder hernach dazu nimmt, aus was für Irrungen er erst hernach zurechtgeführt worden, nachdem ihn Anfechtung aufs Wort merken lehrte. Durch Demütigungen bringt einen GOtt von der eigenen Weisheit herab, V. 67. und gemeiniglich durch noch schärfere Demütigungen von der eigenen Gerechtigkeit, V. 71. Bei bisher erfahrenem guten Fortgang streckt er sich nun nach dem Weiteren aus, und faßt einen neuen Mut gegen alle noch übrigen Versuchungen, empfiehlt sich dabei GOtt an, unter der guten Hoffnung seinen Vorsatz zu erreichen. Auch für Andere, die GOtt fürchten, aber unter dem Druck vom Dienst der Eitelkeit etwa noch nicht so durchbrechen können, ist es keine geringe Förderung, wenn sie einen sehen, der sich mit Glauben, Bekennen, üben, Hoffen, so fest an GOtt hält, und sich von keiner Hindernis niederdrücken läßt. Hier läßt sich ein neuer Kampf spüren, daß er über seinem edlen Vorhaben über GOttes Rechten zu halten noch so verhindert werde, wenigstens nicht schnellen Fortgang merke; doch bleibt ihm der Trost, daß ihn der HErr bei anhaltendem Verlangen nicht werde dahinten lassen, wie er sehnlichst bittet. Man kommt freilich oft in Umstände, wo es einem dringt zu rufen: JEsu, hilf Siegen, und laß mich nicht sinken, Wenn sich die Kräfte der Lügen aufblähn, Und mit dem Scheine der Wahrheit sich schminken, Laß mich viel heller noch Deine Kraft sehen. Man kann einem mit Lügen sein rechtschaffenes Wesen heruntermachen, und dagegen was Anderes aufbürden wollen, daß es einem zu schaffen macht. Bei erlangter neuer Stärkung faßt er einen neuen getrosten Mut, mit der unveränderlichen ewigen Wahrheit des Worts GOttes Alles zu überwinden, und ewig damit zu bestehen. Man bekommt freilich öfters zu empfinden, was man ohne das Wort GOttes, ohne den täglichen Unterricht desselben, ohne die Hoffnung des Reichs GOttes aus seinem Wort, wäre, und wie wenig Menschen und all ihr Trost an einem ausrichteten. Und es ist ganz gut, je mehr man auf den Grund zu stehen kommt. Binde doch Alle, die Dich lieben, In den Gurt der Wahrheit ein, Uns um Dich oft zu betrüben, Und in Dir nur zu erfreun. Er stärkt sich noch weiter in der Hoffnung, mit dem ewig bleibenden Wort GOttes wohl zu bleiben, durch Betrachtung, was ihm sein Bleiben am Wort GOttes bisher genützt habe, zu was für Wachstum in der Weisheit, zu welchem Geschmack und Erfahrung, zu welcher Befestigung in allem Guten er gleichwohl gekommen, ungeachtet er nicht so eilend das Ziel erreicht, wie er etwa gedacht. Was ein redliches Herz hierunter zu seinem eigenen Lob zu sagen scheint, das läuft doch eigentlich auf lauter Lob GOttes und seines Worts hinaus, als wodurch man so gelehrt, geleitet, vor bösem und falschem Weg bewahrt worden sei. Nachdem er durch so viel guten Fortgang gestärkt worden war, so wächst sein Eifer, und er macht sich durch einen Eid aufs neue verbindlich, über seinem Vorsatz zu halten, sollte es auch immer neue Proben geben. über dem besten und ernstlichsten Vorsatz wie V. 106, kann es hintennach die schärfste Demütigungen geben, V. 1 07. damit das mit einschlagende fremde Feuer geschieden, der Mensch vor Erhebung verwahrt, und der bezeugte Ernst auf eine gemäße Probe gesetzt werde. Darüber empfiehlt man es aber desto mehr dem HErrn zum Wohlgefallen und Fördern an. Die erfahrene Demütigung bringt ihn aber nicht von seinem Vorsatz ab, sondern er bleibt auf seinem Sinn gegen GOtt und seinem Wort, auch auf seinem Eifer gegen die Verächter desselben und bittet GOtt, daß Er ihn gegen alles innere Unvermögen und äußere Anläufe schützen und Ihm den göttlichen Eifer gegen die Bösen fruchtbarlich vorstellen wolle. Der Spaß wider das Arge muß ,die Liebe zum Guten schärfen und reinigen, die Liebe zum Guten aber muß auch den Haß wider das Arge regieren und in Ordnung halten. Er legt sich nun auf anhaltendes Beten und gibt auch dazwischen immer Seinen unverrückten Sinn auf die Liebe, die Wahrheit und auf den Haß gegen Alles zu erkennen. GOtt muß einen vertreten und seine eigene Wahrheit dafür verpfänden, daß Er einen nicht wolle umkommen noch Schaden nehmen lassen, unter so vielen bösen Händen , die nach einem greifen, und das ist einem der einzige Trost der das Herz fest macht. Es reiße keine Lust noch Pein mich von der Liebe GOttes und Seines Worts hin. Nachdem ihm GOttes Wort unter allen bisherigen Versuchungen und übungen so zum Licht und zur Kraft geworden ist, so schärft sich sein Verlangen nach dessen Eröffnung noch weiter, und auch der Eifer um die Ehre des Worts GOttes gegen die Verächter steigt. Sei mir gnädig und laß kein Unrecht über mich herrschen; vergib uns unsere Schulden, und führe uns nicht in die Versuchung: sind die zwei Hauptstücke bei einem geraden Lauf in der Wahrheit, und darin tut einem freilich das Wort GOttes treffliche Dienste, es spricht in der Sündenpein herzlich von Vergebung ein, und es bewahrt vor Versuchung zu neuen Sünden. Er preist das Wort der Gerechtigkeit und Wahrheit GOttes nachdrücklich, sowohl nach den herrlichen Eigenschaften und Kräften, die GOtt, sein Urheber, darein gelegt, als auch nach den guten Wirkungen, die es bei Ihm habe, ihn im Eifer wider das Böse und im steten Angedenken und Betrachtung der Rechte GOttes zu erhalten. GOttes Wort ist wohl geläutert, nicht zu hoch und nicht zu nieder, eben recht, überall hin brauchbar, man darf nicht erst wie an menschlichen Rechten nach Zeit und Umständen daran mehren, mindern, nachgeben, Sondern es bleibt einmal wie das anderemal dabei. Aber ein Herz kann sich auch unverändert darauf verlassen. Er merkt und bezeugt mehr und mehr, wie es ihm beim Halten an dem Wort GOttes so wohl sei, tröstet sich dessen gegen seine Verfolger und hält einmal über das andere im Gebet an , daß ihm GOtt zu immer genauerem Bewahren Seines Worts verhelfen wolle. Gnade und rechte GOttes in seinem Wort angeboten und bezeugt, sind ein tröstlicher Stab. Gnade ist das Erste, was ein zerschlagenes Herz ergreifen kann, wenn es aber davon erquickt und belebt wird, so merkt es auch, daß es eine aufs Recht gegründete, rechtlich ausgemachte und befestigte Gnade ist, und das macht das Herz noch fester. Er fährt noch weiter im Beten fort, und rühmt, was für Trost er aus GOttes Wort genossen, und stärkt, sich im Angedenken an die Barmherzigkeit GOttes die sein Schutz bleiben werde. Man kann spüren, wie die vertrauliche Freimütigkeit gegen dem Beschluß des Psalmen zunimmt, und wie die Zukehr zu GOtt vermittelst seines lieben Worts immer zärtlicher wird, wie er sich aber auch vom heillosen Zustand der Gottlosen immer ernstlicher scheidet, weil sie mit den Rechten GOttes auch alles Heil GOttes dahinten lassen. Er legt vor GOtt und Menschen dar, daß er mitten unter den Verfolgungen doch seine Ehrfurcht und Freude am Wort GOttes nicht verloren habe, Sondern in der Liebe dazu ungekränkt ausharre, und noch darauf bleibe. Fürchtet euch vor ihrem Trotzen nicht. Heiligt aber GOtt den HErrn in eurem Herzen. Dies ist auch eine aus dem Samen des lebendigen Worts GOttes erwachsene gute Frucht die mit großem Frieden und Warten auf das Heil GOttes und dessen unfehlbare herrliche Hinausführung verbunden ist. Beschluß, und in demselben die kurze Summarische Wiederholung des Psalmen womit er nochmals seinen Sinn vor GOtt bringt, und teils für sich um Unterricht, und für die Feinde um Rettung anhält, teils verspricht, GOttes Name und Wort mit Bekenntnis zu verherrlichen, teils nochmalen aufs Demütigste zu erkennen gibt, wie er bei all Seinen guten Vorsätzen und redlichem Ernst bloß der Gnade leben müsse, und seiner Schwachheit täglich bewußt sei. So wird der edle Vorsatz, durch das Wort, ein zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden, ausgeführt und behauptet, unter tiefer Armut des Geistes im Gefühl Seines Unvermögens, in herzlicher Liebe und Hochachtung gegen dem großen Ziel, nach welchem man sich ausstreckt, und in dessen Betrachtung man sich aufgemacht hat. So wird das Wort GOttes und die Kraft desselben ins Herz hineingebeten, und so fließt hernach das Gebet auch wieder in das ganze Tun und lassen eines Menschen ein, der sichs zu Seinem Ziel gemacht: O daß mein Leben Deine Rechte mit ganzem Ernst hielte!
