Syndrom vyhoření - uzdravení

Syndrom vyhoření

Autor: Jana, e-mail: hav.janacentrum.cz

   Pracovala jsem jako ošetřovatelka. Když mě Pán vedl k rozchodu s partnerem, který roky nechtěl svatbu, přestože jsme spolu měli dítě, roky se nechtěl hnout z místa a naše soužití dál nebylo možné, protože jsem chtěla sloužit Bohu a žít podle jeho přikázání, zůstala jsem sama s dětmi.

    Bůh mě chtěl tímto provést, uzdravit, a dát nový směr mému životu.

    Bohužel jsem se začala dostávat do depresí, zřejmě z mého zaměstnání, Bůh mi naznačoval, abych v tomto směru udělala změnu, ale byla to dobře placená práce, byla jsem sama a bála se, že bych lepší nenašla. Těžko říci, co jsem v té chvíli měla dělat, ale už vím, co jsem dělat neměla.

    Začala jsem hledat únik v alkoholu, ne že bych se denně opíjela, ale pila jsem často. Začala jsem více pracovat, ke své práci jsem si vzala brigádu, a pak ještě jednu, k tomu péče o děti a o domácnost. Snažila jsem se vše zvládnout a dokázat, že to dám, jsem přece silná a už jsem leccos zvládla.

    Jenže můj stav psychický zatím jen, byl stále horší a horší. Přestože jsem sociální pracovník, uniklo mi, že se u mě projevuje syndrom vyhoření, sice jsem tušila, ale pořád jsem se tomu nechtěla poddávat.

    Až se stalo. Přišly fyzické potíže a pak totální kolaps,úplná tma, deprese, slabost, prostě něco, co mě ani ve snu nenapadlo. Následoval tvrdý a těžký boj, co dál, jak dál? Kde je Bůh? Proč se mnou není? Asi protože jsem ho sama poslala pryč.

    Vždy jsem byla energická, měla ráda lidi, společnost, to vše najednou bylo pryč, kontakt s lidmi mi dělal fyzicky zle. Nebyla jsem schopná ničeho co dříve.

    Mám nějakou naději, že mi odpustí,že jsem mu přestala důvěřovat a dělala vše jakoby nebyl?

    Ano, odpustil mi a přišel. Ale z počátku i vědomí, že je a že mě přijímá zpět bylo těžké přijmout. Jediné na co jsem se mohla postavit, byla bible. A jeho slovo. Nic jsem necítila, jen temnotu, prázdnotu. Nikdo mě nezajímal, nic. Sotva jsem fungovala, ale dal mi sílu alespoň se postarat o domácnost děti. Poslal mi také na pomoc jednu sestru v Kristu, se kterou jsem se ani moc neznala, ale krátce předtím jsem ji potkala ve městě a ona si chtěla povídat, neměla jsem zájem. Potom i i telefonovala, ale nezvedala jsem to. Až když jsem byla v té úplné tmě, volala jsem k Bohu, aby mi někoho poslal, někoho kdo bude rozumět tomu, čím procházím a bude mi pomocí. Bůh mi ukázal na tuhle sestru. Moc jsem tomu nerozuměla, ale poslechla jsem . Ona za mnou hned přijela a řekla mi, že ví čím procházím a že sama kdysi něčím takovým prošla, což já vůbec nevěděla. Byla jsem překvapena božím jednáním. Tato sestra mě provází dosud, je mi velkou pomocí a oporou a již je mezi námi přátelství, které by mě nikdy předtím nenapadlo, nezapadala do mých škatulek, Nyní i já ji může být v něčem pomocí. Později mi řekla, že už dávno ji Bůh oznámil, že přijde čas a ona bude mou pomocí. Neskutečné, jak Bůh má vše předem připravené.

    Když jsem padla ve svých silách, řekl mi Pán, teď je čas na tvojí úplnou obnovu. Ale už né v tvé síle, ale v mé. Zaslíbil mi úplnou svobodu a uzdravení, dal mi pocítit, jaké to bude.

    A já se na to moc těším.

    Mohla bych zde popsat jak mě Bůh krůček po krůčku vyváděl z úplného zoufalství, beznaděje, ztráty smyslu života, jak mě znovu učil smát a žít. Vždy mi dával své slovo, to které jsem v danou chvíli potřebovala slyšet, ať už skrze člověka, bibli, shromáždění. Posílal mě na místa, kde bylo slovo pro mě, na momentálně danou situaci a boj. Když mi hlavou bloudily různé myšlenky, on odpovídal a potvrzoval. Ten zlý se na tomto hodně pásl, nebyl líný neustále mi podsouvat, že už mě Bůh nemiluje, že můj život skončil a podobné nepěkné věci.

    Byla jsem jeden čas paralizovaná strachem a nepěkně se to projevovalo. Bůh ale neuvěřitelně jednal, žádný psycholog by to nedokázal lépe. Ale ještě nejsem u konce.

    Teď něco málo k tomu, jak mě Bůh finančně zabezpečil.

    Měl v rukách i čas, kdy jsem úplně padla a nemohla jít už do práce. Stalo se to po výplatě, kde byly roční prémie, velké, takže jsem měla rezervu, to byla jedna z věcí. Všechny brigády i hlavní práci musely padnout,nebyla jsem schopna vůbec pracovat.

    Byt, ve kterém jsem bydlela, jsem získala také zázračným způsobem a věřím, že to byl Bůh, kdo mi ho zajistil, ale o tom je jiné svědectví.

    Klesla jsem o několik tisíc korun a vůbec jsem netušila, jak vše zvládnu. Za jednu brigádu jsem měla zaplaceno dopředu 2 000,- Kč, ty peníze jsem vrátila. Ale měla jsem pocit, že mi budou chybět.

   Jednoho rána mi přišla sms. ,,Protože jsem s Váma spokojený jako s nájemníkem, zaplatíte tento měsíc o dva tisíce méně nájemné.“Byly to ty dva tisíce, které mi chyběly. Bůh mi opět ukázal, že o všem ví, a že se o mě postará.

   Po asi třech měsících jsem už mohla komunikovat s lidmi a chodila na skupinky.

   V neděli jsem měli skupinku u mě doma, téma bylo ,, Nestarej se o zítřek, dnešek má svých starostí dost.

   To jsem věděla, vždyť jsem celou dobu žila s Boží milosti, protože nemocenská nebyla moc peněz.

   Ale netušila jsem, co mě čeká. Psal mi majitel bytu, že se zastaví s vyúčtováním. Tušila jsem, že bude nedoplatek, mám velký byt, a bylo nás tam ten rok pět, teplá voda, topení atd....Ale Pán mi hned připomněl skupinku a slovo. Tak jsem se uklidnila. Když majitel přijel, šel se podívat na vodoměr, jestli je ok, to už jsem se trochu bála. Za služby bylo potřeba doplatit 16 000,-Kč.

   Byla jsem v šoku. Ale než se mě stačila zmocnit panika, majitel mi oznámil, že po mě nic nechce.

   Jak nic? Ptala jsem se. Je to zaplacené, nic po vás nechci. My máme teď dostatek. Zvýšil jsem zálohy, abych Vám příští rok mohl donést veselejší zprávu. Na otázku, jak mu to vrátím, odpověděl, že nijak a hlavně ať jsem zdravá. A ještě mi řekl, že pokud bych něco potřebovala, mám zavolat.

   Nevím, jestli je tento člověk věřící, ale vím, že i tento pronájem byl od Pána.

   Moc jsem mu poděkovala a byla jsem vděčná. Nikdy bych nezneužila jeho dobroty třeba tím, že bych neplatila nájemné, vždy mi na to Pán dal peníze, ale tato pomoc mi byla velkou pomocí a já ji chtě nechtě přijala.

   Takových zážitků, kdy mi chyběly peníze, a musím dodat, k né přežívání, ale běžnýmu standardu na který jsem byla zvyklá, bylo mnoho. Ať už to byla lékařka, která mi odpustila poplatky za výpis z karty, nebo vstupní prohlídku,nebo kamarádka, která mi dala peníze, protože pán ji tak vedl.

   Jednou jsem si pomyslela, že bych potřebovala dceři dokoupit oblečení, protože ze všeho vyrostla. Druhý den, přišla kamarádka a dala mi obálku s penězi, že to mám pro Karolínku, aniž bych ji něco říkala. Prostě a jednoduše. Bůh dal vše, co bylo potřeba, aniž bych někde žebrala, nebo si říkala lidem co potřebuji. Kéž bych vždy na něj spoléhala dobrovolně a nemusela k tomu dojít až ve chvíli, kdy jsem se psychicky zhroutila z práce a brigád, abych si zajistila žití.

   Nyní vím, Bůh vidí co potřebujeme, neříkám nám, abychom nic neděli a čekali až nám někdo něco dá, říká jen to, abychom se nestrachovali a v důsledku toho se neničili.

   Už jsem to měla, ale ztratila, protože jsem mu přestala naslouchat. Nyní věřím, že dá li Pán, nebudu před ním zavírat dveře, a nebudu dělat to, co on nechce.

   Před prázdninami jsem si pomyslela, že by bylo fajn, aby můj starší syn mohl na nějaký výjezd, kde by se mu líbilo, aby celé prázdniny nebyl jen na brigádách. Nebyla jsem stále zaměstnaná ze zdravotních důvodů již zmíněných. Děti tím, co se se mnou dělo poměrně také trpěly, ale Bůh pamatoval i na ně ve všech směrech.

    Kamarádka mě pozvala na víkend s křesťany i s dětmi. Vůbec se mi nechtělo, k tomu jsem měla zablokované záda a pocit, že mi to budou platit, mě také moc nepřidal. Ale ona nedala pokoj a já tušila, že by mi to také mohlo pomoci, při nejmenším, aby se za mě modlili a aby děti někam vypadly. Cesta byla náročná, sotva jsem se hýbala a říkala si, jestli z tohohle bude něco dobrého :D. Když jsme dojeli na místo, syn tam měl kamarády a malá dcerka taky, takže se hned zapojili. Já hned žádala modlitby za uzdravení. Potkala jsem tam lidi, které jsem již dlouho neviděla (z jiné církve, než kam chodím). A zapomněla jsem většinu času i na bolesti. Bylo to moc fajn. Ale to není vše. Přišla za mnou jedna sestra a ptala se mě, zda by Daniel (syn), nechtěl o prázdninách na křesťanský atletický tábor. Daniel rád cvičil a tohle bylo asi jediné co by ho nadchlo. Hned k tomu dodala, že o peníze se starat nemám, že by mu to zaplatila a že si myslí, že by to bylo fajn, navíc tam jel i jeho kamarád. Co na to říct? Já si pomyslela, co by Dan potřeboval, Pán to zařídil. Bůh je prostě dobrý. Myslí na vše. Nebylo to málo peněz, které za to ta sestra zaplatila. Daniel byl překvapen a tábor si užil, slyšel denně svědectví o tom, jak Bůh mění životy.

    Karolínka v důsledku všech těch okolností upadala také do mírných depresí, byla jsem z toho zoufalá, neměla jsem moc sílu to řešit. Pán to vyřešil. Ve školce se rozjel projekt, kde s dětmi formou hry rozebírali pocity a emoce a jak s nimi nakládat. V tu dobu mě Pán vedl, aby Karolínka opět začala chodit do školky, nějaký čas byla se mnou doma, protože jsem nebyla schopná ji vozit, ale přišel den a Pán řekl, je čas začít jezdit autobusem a vozit ji do školky. V tento den, začal tento projekt, o čemž jsem samozřejmě nevěděla, ale byla to opět práce Pána, možná byla v tu dobu Karolínka jediná kdo to tak akutně potřeboval, opět jsem žasla. Tohle ji opravdu moc pomohlo a po pár týdnech už byla zase veselá holčička, která si chtěla i hrát, jíst a vše kolem. Bůh je prostě nevýslovně dobrý.

    Stále mě napadají věci, které Pán v tomto mém těžkém období udělal. Neuvěřitelné, mocné. A nemám na mysli jen finance. Prostě to, jak ve chvíli, kdy jsem k němu volala, přišel a řekl,, Dobře, tak začneme pěkně od začátku“. Za to mu patří můj největší dík. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že mi odpustil, že plány, o kterých mi kdysi řekl, se mnou stále má. A jediné co chce po mě je, věřit mu. Naslouchat a nechat se vést. Zažila jsem s Pánem mnoho už předtím, nyní nechápu, jak je možné, že jsem se od něj vzdálila tak daleko.

   Přeji všem, aby poznali jeho dobrotu a lásku.

   Ať už se nacházíme v čemkoli, Bůh rozumí. Dlouho jsem si myslela, že Boha zajímají jen nějaké věci, že ho nezajímají tak úplně naše zraněníčka apod. Ale on mi ukázal, že je otec,milující otec, kterého zajímá vše. A to, že nám nedá hned vše jak by jsme chtěli, je jen protože ví, kdy je správný čas.

   Vždy jsem byla dost tvrdohlavá a hodně jsem sázela na své schopnosti a svou sílu, ale zapomněla jsem na to, že to vše bylo od něj a že bez něj to nemám. Nyní mi to postupně vrací zpět a jsem vděčná za každou sílu, energii, chuť do života, za každý krůček vpřed.

   Nejvíc mě překvapuje to, jak Bůh řešil detaily, které mi potvrzovaly jeho náklonnost ke mně. Jak si dal tu práci hledat tu ztracenou ovečku.
 
           Jana