Obrácení (hledač)

Autor: Radim Strojek, CBH Jinřichův Hradec (Apoštolská církev)

   Zase ta kocovina... Už několikrát jsem si říkal, že to nemá cenu. Čím více jsem nechtěl být podobný svému otci, tím více jsem byl. Nechodím sice nalitý jako dělo každý týden, mám spoustu kamarádů a narozdíl od něj jsem značně inteligentnější a aktivnější než on! Ale to on byl před dvaceti lety taky. Tak jako tak ho nenávidím a nikdy nechci dopadnout jako on! Nedávno ode mně dostal pořádnou pěstí, neměl dorážet na mámu, ksindl jeden. Vožere se jako prase a pak prudí. Přehnal to, pustil se do ní a já ji bránil. Dostal takovou, že mu až křuplo v nose a v tý svý opilecký nemotornosti se rozplácl na zem. Nemám vůbec žádný výčitky svědomí.

   Už ho máme všichni dost, já, brácha, máma. Jó brácha, ten už je v poho - voženil se a odstěhoval. Má recht. Kdo to má doma vydržet. I já jsem si to nedávno zkusil na vlastní pěst. Utekl jsem na týden z domu, ale pak jsem svůj protest vzdal. Přece jenom teplý obědy, vypráno a vyžehlíno, má něco do sebe. Máma to vzala sportovně “...á, pán se nám ráčil vrátit, nějak nám zhubnul...“ Je to statečná ženská. Žádná jiná by s ním a s námi nevydržela. Kdyby i ona byla stejná jako on, tak je doma peklo. S tátou je to jako střídání čtyř ročních období - vožrat se a pak mít kocovinu. Pár dní dělat skobu u záchodový mísy a všechno pokorně odevzdat trubkám. Pak se den, dva třepat jako sulc a chvíli sekat dobrotu. Kouřit, koukat na tu blbou bednu, která u nás běží snad 24 hodin, luštit křížovky a mít na pár dní voraz. A pak znovu a znovu - týden po týdnu stejný kolotoč. Že ho to baví. Asi ho to už nebaví, ale nemůže si už asi pomoc. Ale to mi je jedno, to poslední co bych teď měl dělat, je litovat ho! Votravuje celou rodinu už jenom tou svojí přítomností. Lepší by snad bylo, kdyby..., ale ne, takhle nemůžu přemýšlet.

   Žiju přece normální život, nebo snad ne? Nekouřím, nechlastám. A to že se sem tam s kámošema vožeru a někdy sbalíme nějakou tu holku, to je přece normální. Jen si dávat pozor, aby nebylo o jednoho něchtěnýho caparta navíc. To by byl problém. Zrovna nedávno mi jedna moje bejvalka volala, že to ještě nedostala. To by byl průser. Musel jsem to nějak řešit, přece nebudu v osmnácti mít na krku dítě!? Řekl jsem jí, že si to musí nechat vzít. Naštěstí to byla jenom bublina, která splaskla. Dostala to o pár dní později. Bylo to dost nepříjemný, podívat se pravdě do očí. Bylo to celkem nepříjemný zjistit jak na tom s tou zodpovědností jsem. Ach ta hlava... Váží snad víc než pytel cementu, někdo do ní určitě dal dynamit a za chvíli to bouchne. Každý srdeční tep to odpočítává.

   Radši se půjdu projít. Pohrávám si se sebelítostí a v hlavě mi zní poslední hit Nohavici. Přemýšlím o životě a připadá mi to všechno jako nějaká divadelní hra, jejíž režisér se dočista zbláznil. Nějak začínám zjišťovat, že to s tím životem není až zas tak jednoduchý. Nějak se mi to začíná vymykat z rukou. Naše dobrý ideály začínají brát za svý. Z trempů kteří jezdí do přírody a jsou nerozluční přátelé, se začínají klubat pěkný (nebo spíše dost nepěkný) skety. Stačí na to pár piv, pěkná holka a my soutěžíme o to, kdo jí sbalí. Poslední dobou o tom začínám nějak moc uvažovat, možná až příliš. Ale musí přece být nějaká odpověď na moje otázky. Nohavica, Plíhal, Dobeš, ti všichni moji oblíbení zpěváci o tom zpívají, jen mi zatím nikdo z nich nedal odpověď na ty zatracený otázky, „proč tady jsem, jaký má smysl můj život, končí život tady na zemi, nebo má nějaký pokračování“. Už mi z toho asi hrabe...

   Po tom, co jsme se rozešli s mojí první opravdovou láskou to asi nějak moc řeším. Ne, že by to byla moje první holka, ale můžu říct, že jsem ji měl rád, chci říci, miloval jsem ji. Vlastně ji miluju stále, a kdybych přiznal barvu, tak jsem do ní úplně blbej! A jsem totální blbec, že jsem na tu diskotéku lezl. Kámoši mě dlouho nemuseli přemlouvat a teď to vypadá jako nějaká shoda náhod. Zrovna v její vesnici byla akce a já tam šel a ona ne. Trochu jsem se tam hodil do nálady. No a jak na potvoru jsem se tam nějak nedopatřením líbal s druhou. Není se co divit, že mi dala kopačky, když se to dozvěděla. Před kámošema jsem dělal hroznýho frajera, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, ale teď, když jsem tady sám s tím mým hnusným sídlištěm je mi nanic. Lenka, dyť já ji mám rád, mám ji rád, mám ji rád...k sakru! Já jsem takový idiot, nejradši bych se nakopal do zadku. No jo, za chyby se platí a já teď budu muset zaplatit za tu svou ješitnost. Ano, byla ješitnost kvůli který jsem na tu diskotéku lezl. Ale už je pozdě. A je i pozdě něco slepovat. Budu se s tím muset poprat, chce se mi brečet, dyť já brečím...

   Když jsme spolu chodili, byli jsme jednou na filmu „Ježíš“. Pak se mě Lenka zeptala, jak se mi líbil ten film. „Jo, určitě to změnilo můj pohled na Boha, Ježíše“, byla má odpověď. Tehdy jsem to neveděl, jak tento film změní můj život. Bral jsem to jako jeden z lepších filmů, o kterým budu ještě pár dní přemýšlet, pak zapadne a nanese se na něj prach dalších zážitků. Ale tentokrát tomu tak být nemělo. V záplavě emocí jsem na něj díky Lence už pomalu začínal zapomínat. Na konci filmu jsem sice odříkal modlitbu, ale to bylo v tý době tak všechno, co jsem udělal. Na jedný straně jsem cítil potřebu změny v mým životě, ale na druhé, jsem to neřešil, protože jsem byl až po uši zamilovaný. Svět se se mnou točil a my dva jsme byli jeho středobodem. Teď cítím, že jsem byl odmrštěn nějakou odstředivou silou daleko do hlubin temného vesmíru. Nedávno jsem zkusil i meditovat, na nic se nesoustředit a dát nějak do pohody svoje nitro. Čím více jsem se o to pokoušel, tím více mi v hlavě běhaly myšlenky jak mravenci v mraveništi. Po nějakých pokusech jsem odložil tyto marné snahy o meditaci a řekl si, že tudy cesta nevede. Začal jsem dokonce jíst i nějaký klíčky a sóju, ale akorát jsem z toho měl ukrutnou zácpu. Nepřál bych vám vidět, co jsem prožíval na záchodě. Vypadalo to, že jsem spíše u porodu, než na velké. Tak jsem to taky zabalil. Hledání něco stojí, ale co nic nestojí, za nic nestojí, že?

   „Hele tak co, jak to dopadlo. Viděl jsem, že jsi měl nějaký špinavý kolena“, ptal se můj přítel Olda v práci. Ani jsem se mu nepokoušel vyvrátit, že jsme se na zábavě s jednou holkou muchlovali, vlastně mi to dělalo dobře, že se mě na to před druhými ptal. Všichni se po vousem usmívali a viděli, že z dalšího mlíčňáka roste chlap. Olda je dýdžej a asi mu to vydělává mnohem více než tady dělat šoféra. Máme tady v práci vůbec takovou zvláštní partičku. Můj parťák, skvělej a férovej chlap. Je to ten typ člověka, u kterýho si necháte tisícovku a on vám vrátí dvě. Ještě, že mi ho osud přivál do cesty, jinej by s mýma znalostma automechaničiny se mnou vyrazil dveře. Pak “Čibuk“ - řidič, co ze srandy dává vazelínu lidem do bot, tvarůžky na výfuk nebo černej inkoust na volant. Problém je v tom, že už se těm jeho fórům nikdo nesměje a jsou všichni nasraný, když se mu něco povede. Ale co člověk rozsívá, to taky sklidí. Někdo „neznámý“ mu dal tvarůžky na motor. U Avie je motor pod vámi v kabině, takže když se to rozteklo, už to do smrti z toho jeho auta nikdo nedostane. Když to pak sešrotujou, tak i ta ocel bude smrdět po tvarůžkách. On k tomu všemu ještě kouří doutníky, takže když si sednete do toho jeho auta, tak je to opravdový zážitek. Máte pocit, jako kdyby tam vozil rok starou mrtvolu. Pak další dva řidiči - Standa a Zdeněk. No a nakonec Libor. Zvláštní týpek, moc toho nenamluví a i přesto že to tak nevypadá, má všech pět pohromadě. Žere furt nějaký lusky, sóju, klíčky a je správně ujetej, co se týče názorů. Člověk by si myslel že z tý jeho stravy bude vypadat jako nějaký vychtrlý filosof, ale naopak. Je to udělanej chlap, takový vysoký sportovní typ s kterým si nechcete ručně vyměňovat názory. Zkrátka Libor se do týhletý partičky moc nehodí. No a pak já, mladej zajíc po vyučení, který si dodělává večerně maturitu. Nějak cítím v kostech že se automechaničinou nechci a taky nebudu živit.

   „Věřím v Boha...“, vypadlo jednou při svačině z Libora. Vlastně jsme od něj ani nic jinýho nečekali. Už mu z tý jeho stravy asi pěkně hrabe. A asi ne jenom z tý jeho stravy. Čte pořád takový ty přemýšlivý knihy a netají se s tím, že i Bibli. Nějak mi to nesedí. Vždycky jsem si představoval věřící jako takový ty bezpáteřní osoby do kterých foukneš a oni se rozsypou. Prostě lidi, který se na nic jinýho nezmůžou a víru mají jako poslední záchranu. Ale Libor je normální kluk, jako já, má jenom o pár let víc. Vůbec mi nezapadá do mojí představy, jak by měl křesťan vypadat. Moc popularity mu ty jeho střelený názory v tomhle ujetým kolektivu asi nepřidají, ale zdá se, že mu to je jedno. Vášnivou debatu toto jeho prohlášení o víře nerozpoutalo, ale v partě řidičů byla tato jeho věta jako odjištěný granát. No a mě ta jeho ujetost nějak začala zajímat a řekl bych, že mě dokonce nějak vnitřně přitahovala. S Liborem jsme kecali vždycky, když byl čas a rád jsem s ním trávil každou pracovní chvilku. Když nebylo co dělat, tak jsme plkali o všem možném, o životě, o holkách, diskotékách i o víře. Vypadlo z něj, že není typický věřící, nechodí do kostela, nemodlí se. Byl to „hledač“. Hledal odpovědi na svoje nejdůležitější otázky. A já začal pomalu vnímat, že jsme teď spolu hledači dva.

   Teď jsem v tom svým šedivým paneláku, pokoji (jestli se to dá nazývat pokojem) o rozloze 2x3 metry s výhledem na výpadovku, haldu a Novou huť a hlavou se mi honí celé stádo divokých myšlenek. Komíny stále nepřestávají kouřit a haldu přepadlo jaro. Na jaře a na podzim spolu příroda a huť vždycky soupeří, kdo zvítězí. Jestli ta krásná barevnost stromů, které vypadají v tuto dobu fantasticky, nebo hnus továrny, který se jen těžko popisuje. Před rokem jsme cinkali na Ostravském náměstí klíčema a následně oslavovali pád komoušů. Bylo to, jako kdyby nám narostla křídla. Dneska cítím, že jsme je všichni někde poztráceli. Proč to s každou „skvělou“ myšlenkou vypadá jako s prvními pokusy člověka létat? Proč po chvilce letu musí člověk rýt držkou o zem? Nebo nemusí...? Nemůžu nějak ze svýho srdce dostat ten příběh o Ježíši. Bojím se, jestli to není s touto myšlenkou stejné. Je to jedna z dalších slepých ulic v mém životě, nebo na konci tohoto tunelu bude už konečně světlo? Něco, nebo (někdo?) mi říká, že je to ono. Pomalu přichází jaro do mého srdce...

   Stojím u toho svýho panelákovýho okna a je mi jasné co mám udělat. Peru se sám se sebou, jako kdybych v sobě měl dva silné muže, kteří stojí proti sobě. Jedna půlka srdce mi říká, že je to jen jeden z mých dalších marných pokusů najít odpověď. Druhá mi říká, že to je ono. Že mi zasvítilo světlo na konci tunelu. Vzpomínám na ten film, který jsem viděl s Lenkou. A taky na následný rozhovor s jedním křesťanem před pár dny. Stále mám před sebou ten příběh o kterém mluvil. Byl to příběh o Ježíši a Samaritánské ženě. Stále mám v sobě ty slova z Bible, kdy jí Ježíš říká: „...každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Vždyť to je přesně o mě. Já jsem ten, který pořád žízní a nemůže nikde uhasit svoji žízeň. Já jsem ten, který hledá a nikde nenalézá odpověď. Je to skutečně Ježíš!? Připadám si jako ten, kdo stojí na skokanském můstku a chce skočit dolů. Nerozplácnu se tam někde dole? Překonávám strach a rozhoduji se skočit. Poprvé ve svém životě se budu modlit. Vnitřně se chvěju a zavírám dveře u svého pokoje. Strašně se stydím, před bráchou, rodičema i sám před sebou. Poklekám a zavírám oči. “... Ježíši, odpusť mi všechny moje hříchy, prosím tě, abys od této chvíle vzal můj život do svých rukou. Už dál nechci žít stejně jako jsem žil. Staň se Pánem a Králem v mém životě. Amen...“. Rozhlížím se kolem, jestli tady někde není. Cítím ho. Nevidím ho, ale vím, že tady je. Moje srdce je teď najednou plné pokoje. A najednou zjišťuju, že mám obrovskou touhu si přečíst Bibli. Myslím, že se ze mne stal jiný člověk, myslím, že jsem našel. Myslím, že jsem dostal odpověď. Nějak uvnitř vím, že mi Bůh odpustil. Mám radost, ani nevím proč a znovu se mi vybavuje ten verš z Bible: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky...“

Radim Strojek