Autor: František Diviš, KS Praha - Jih
Nikdy jsem neměl vztah k Bohu Otci. Modlil jsem se k Ježíši, k Svatému Duchu, ale ne k Otci. Potom se začalo mluvit o službě vnitřního uzdravování a o nenahraditelnosti vztahu k Bohu Otci. Četl jsem o tom knihy, chodil na semináře, modlil jsem se za to. Často se mě při modlitbách Bůh nějak dotknul, hodně jsem plakal a vždycky jsem si po takovém zážitku myslel, že to už bude v pořádku. Opak byl pravdou.
Stále se nic nedělo a Bůh jako Otec mi byl cizí. Tak to trvalo asi dva roky a já jsem z toho začal být unavený a znechucený. Potom o jedné křesťanské konferenci John McFarlane kázal znovu o Bohu Otci a nutnosti vztahu s Ním. Už jsem se naštval. Přišel jsem domů, sedl si na zem a modlil se: "Pane tolik přednášek, tolik kázání, tolik vyučování, tolik knížek, tolik modliteb, tolik slzí a podívej se, co si o Tobě pořád v nitru myslím. Nemáš mě moc rád; nezajímám Tě; jsi náladový - nikdy nevím kdy se začneš chovat zle; máš Svoje zájmy a já Tě obtěžuji." Najednou jako by člověk přepnul spínač jsem začal říkat: "Ale já přece vím, že mě máš rád; já vím, že nejsi náladový, že nemáš chuť mě trestat, že Tě neobtěžuji, že Ti o mě jde." Najednou jsem si tím už byl jist, do té doby jsem s tím souhlasil, ale teď jsem to věděl. K Otci jsem se však nadále nemodlil a žádný vztah s Ním neměl. Asi po roce a půl jsem si připravoval téma Pokání z mrtvých skutků a přitom jsem viděl, že musím svůj život znovu projít a celý ho až do obrácení nazvat tím čím byl naplněn - hříchy a mrtvými skutky. Asi hodinu a půl jsem procházel svou minulost a vydával ji znovu Bohu. Od té doby jsem se najednou sám začal naprosto samozřejmě modlit k Bohu Otci. Od té doby již v této oblasti nemám problémy. Díky Bohu.
František Diviš
