Skutečně mne nenapadá, jaký název dát tomuto článku - aby z něho měli lidé šanci pochopit, o čem vlastně bude. Chtěl bych napsat o tématu, o kterém se nemluví, a které je přitom příčinou mnoha problémů. Tím tématem je otázka našich modliteb, jejich vyslyšení či nevyslyšení, a hlavně našeho postoje v modlitbách.
Nechci v tomto článku rozebírat základní informace týkající se modliteb, chci se spíše zaměřit na naše očekávání a důsledky vyslyšení či nevyslyšení našich modliteb Bohem. Tato otázka se týká jak našich osobních, tak společných modliteb. Nepochopení této oblasti přináší bolest a nespokojenost do vztahu s Bohem a nezřídka je i příčinou odpadnutí.
Za cca čtvrt století od svého obrácení jsem byl svědkem i účastníkem mnoha modlitebních akcí, včetně postně-modlitebních. Obvyklá praxe je, že když se např. u nějakého člena sboru objeví rakovina, roztroušená skleróza, či jakýkoli jiný závažný problém, dohodne se sbor na společných modlitbách, případně postně-modlitebním řetězu, často s výrokem ve stylu „dokud Bůh neudělá zázrak“. A to je skutečně problém...
V tomto okamžiku už totiž nenecháváme prostor pro Boží vůli. My prostě chceme, aby Bůh někoho zachránil, uzdravil, vzkřísil apod. Připomínáme sobě i lidem kolem všechny ty Ježíšovy sliby o vyslyšení modliteb, o víře, o společných modlitbách atd. Chceme Boha přinutit jednat. Ale to už nemá nic společného s důvěrou, vztahem, pokorou, podřizováním se Boží vůli. Ve skutečnosti chceme, aby naše modlitby byly „silnější“ než Boží vůle.
Důsledky nepochopení principů jsou opravdu závažné. Zkuste se na to podívat z Božího pohledu. Když se např. nějaká skupina spojí na modlitbách, případně na modlitbách spojených s půstem, a Bůh udělá zázrak, budou to lidé brát jako potvrzení svého přesvědčení, že podstatné je jen to, kolik lidí, jak usilovně a jak dlouho se bude modlit. A s tímto postojem půjdou do dalšího modlitebního boje. Když Bůh modlitbu (ať již osobní nebo společnou) nevyslyší, mnoho lidí to vezme jako potvrzení toho, že nemá cenu se modlit, že na to Bůh kašle, že je to ztráta času apod. Mnoho lidí nevyslyšenou modlitbu bude brát jako potvrzení toho, že je Bůh nemá rád. A budou i tací, kteří kvůli tomu „odejdou od Boha“.
Nevyslyšená modlitba není důkazem naší malé víry, ani toho, že je s námi něco v nepořádku, že nás Bůh nemá rád nebo že nás už rovnou úplně zavrhl. Stejně tak vyslyšená modlitba není potvrzením toho, že je s námi všechno v pořádku, že naše teologie je bez chybičky apod., ale spíše svědectvím o Boží lásce.
Pochopte prosím: „Pro Boha technicky nic není problém či nemožná věc“. „NE“ je však také odpověď. Nechápeme, že kdyby nám někdy Bůh dal to, oč jej žádáme, tak by nám to ublížilo nebo že by nás to dokonce mohlo zničit. Získání zraku pro slepého člověka může znamenat takovou změnu, že jej to v konečném důsledku může stát „věčný život“. Ona i ta vymodlená motorka může být „o život“. Pro Boha je primární touhou, abychom skončili v jeho království.
Ať se již jedná o hromadné modlitební akce, nebo o osobní modlitby, vždy je potřeba hledat (a také respektovat) Boží vůli! Potřebujeme pochopit a uznat, že nemáme tušení o všech těch souvislostech, o možném vlivu případných vyslyšených modliteb na náš život. Potřebujeme uznat Boží svrchovanost i v případě našeho života - ne pouze v životě těch druhých.
Dobrým příkladem pro nás může být Pán Ježíš. Když se jej učedníci zeptali, jak se mají modlit, řekl jim mimo jiné i to, že mají prosit o to, aby se děla Boží vůle - na nebi i na zemi (Mt 6,9-13). A Ježíš to nejen vyučoval, ale sám podle toho i jednal. Např. i v situaci krátce před jeho vydáním a ukřižováním, kdy věděl, co jej čeká, kdy mu šlo o život, dokázal Bohu říci:
Mt 26,39-42: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty.“ Potom přišel k učedníkům a nalezl je spící, i řekl Petrovi: „To jste se mnou nemohli bdít jedinou hodinu? Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ Opět podruhé odešel a pomodlil se, říkaje: „Můj Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle.“
Snadno se to člověku říká, když mu (a nebo někomu z jeho blízkých a milovaných) nejde o život. A právě v těch nejhorších situacích se ukáže, jaký je náš skutečný postoj, jaká je naše důvěra vůči našemu nebeskému Otci.
Náš správný postoj při modlitbě by měl být podobný tomu, jaký příklad nám dal Pán Ježíš. Měli bychom říci něco jako: „Bože, Otče, je-li to možné, prosím Tě ve jménu Tvého syna, Pána Ježíše z Nazaretu, o uzdravení (vysvobození, záchranu,..). Avšak ne jak já chci, ale jak chceš Ty.“
Bůh je skutečně dobrý, a to i přesto, že nevyslyší každou naši modlitbu podle našich představ.
Chcete se k článku vyjádřit?
Pošlete mi komentář přímo na e-mail!
